Je na čase, abychom si otevřeně přiznali, že západní svět, včetně České republiky, je s Putinovým Ruskem ve válce. Uznání tohoto faktu by nám umožnilo nejen se jasněji vyjadřovat a plánovat další kroky, ale i přijímat efektivněji potřebná rozhodnutí.
Západ udělal po ruském vpádu na Ukrajinu chybu, když přijal myšlenku, že Putin vede válku pouze s Ukrajinou, přičemž brutální invazi navíc lživě označuje za „speciální vojenskou operaci“. Ozývaly se sice varovné hlasy, že Západ nesmí Putinovi dovolit, aby na Ukrajině zvítězil, protože pak by ruská expanze mohla pokračovat do zemí NATO, ale i tato interpretace byla pochybná.
Především bylo zřejmé, že Putinovo Rusko nepůjde do otevřeného střetu s NATO v podobě války konvenčními zbraněmi poté, co NATO hned po zahájení ruské invaze na Ukrajině prohlásilo, že ruský útok na jakoukoliv členskou zemi NATO by považovalo za útok na celou alianci. Rusko by na Západ mohlo zaútočit s jistým úspěchem pouze jadernými zbraněmi. Tím by ale riskovalo zničení sebe sama.
Že by v konvenční válce ruská armáda neměla nad silami NATO šanci zvítězit, nejspíš dobře ví i Putin. A pokud to nevěděl na začátku ruské invaze, nejspíš mu to došlo krátce po jejím zahájení, když logistickými problémy, šlendriánem a nízkou morálkou zmítaná ruská armáda nedokázala dobýt Kyjev a další velká ukrajinská města.
Putin si ale dlouhá léta budoval proti Západu jiný arzenál: dezinformační mašinérii, ovlivňování voleb, páté kolony v západních zemích a Ruskem financované nacionálně populistické a krajně pravicové politické strany. A především budoval důmyslný systém závislosti zejména zemí EU na dovozu ruského plynu, ropy a dalších surovin. Už to byla svého druhu válka, jen to nikdo tak nevnímal.
Západ se chytil do pasti
Západní demokracie se chytily do pasti, když hned na začátku války fakticky—i když ne rétoricky– uznaly, že Rusko má skutečně, jak tvrdí, na Ukrajině jakési vlastní legitimní zájmy. Že je Ukrajina legitimní sférou ruského vlivu, takže Západ se dle Kremlu nesmí do vojenského konfliktu na Ukrajině vměšovat.
Západní země se tak fakticky podřídily ruským hrozbám, že vstup jejich vojsk na Ukrajinu by byl vyhlášením války NATO Rusku, což by mohlo vést k třetí světové válce.
Ve skutečnosti by vyslyšení žádosti suverénní země, kterou Ukrajina bezpochyby je, o vojenskou pomoc alespoň některých zemí NATO, včetně vyhlášení bezletové zóny, bylo zcela obdobné tomu, co Rusko před několika lety učinilo na žádost Assadova režimu v Sýrii. Západ ale bohužel neměl tolik odvahy jako Rusko při svém vstupu do války v Sýrii, kde v té době operovaly i americké jednotky v boji s Islámským státem.
Od začátku války na Ukrajině jsme tak obětí jisté schizofrenie: Ukrajině sice Západ stále intenzivněji pomáhá v podobě dodávek zbraní a finančních injekcí, jakož i politických gest, ale neodváží se vojensky zakročit—a to ani na žádost legitimní ukrajinské vlády. Bojí se překročit červenou linii, kterou jednostranně narýsovalo Rusko.
Hlavním odstrašujícím argumentem Ruska je, že by přímé zapojení západních zemí do konfliktu na Ukrajině, nejspíš vedlo k jaderné válce. Putin přitom s tím, jak se mu nedaří válku na Ukrajině vyhrát a zároveň rostou dodávky sofistikovaných západních zbraní Ukrajině, tuto hrozbu používá stále častěji.
I v tomto případě měl Západ, zejména USA, reagovat rozhodněji. Mělo zaznít, že pokud by Rusko chtělo reagovat na vojenskou pomoc Západu Ukrajině jadernou válkou, musí očekávat totální zničení.
Západ měl Putinovi jasně vzkázat, že nejenže nemá v případném střetu s kombinovanými jadernými arsenály USA, Velké Británie a Francie převahu, ale Rusko je i technologicky pozadu—a to nejen pokud jde o schopnost jeho raket zasáhnout předpokládané cíle, ale i schopnost protiraketových sil Západu většinu ruských raket zničit ještě před dosažením místa určení.
Místo toho americká administrativa k ruským hrozbám mlčí, jakkoliv jsou americké jaderné síly nejspíš v pohotovosti. Bílý dům by přitom neměl vyloučit ani možnost prvního masivního úderu, pokud bude Putin se svými hrozbami pokračovat a USA v určitém okamžiku usoudí, že riziko ruského úderu je příliš vysoké.
Nejde přitom o to, aby Západ napětí s Ruskem zbytečně eskaloval. Spíše jde o to, že Putin neustále testuje rozhodnost Západu. Jeho (zejména americké) mlčení k hrozbám jaderným útokem si nejspíš vykládá jako nerozhodnost nebo slabost. Sám přitom rozumí jen síle.
Válka už dávno začala
Západ sice s Ruskem zatím nevede jadernou válku, a na tu, doufejme, ani nedojde, ale ve válce s ním už dávno je. Utěšovat se tím, že se ozbrojený konflikt odehrává na Ukrajině, a že Ukrajinci, pokud jim budeme pomáhat, Rusko buď zastaví nebo dokonce porazí, je zcela chybné.
Na první pohled je hlavním Putinovým strategickým plánem dobytí Ukrajiny, nebo alespoň uchvácení částí jejího území. Jenže Kreml dobře ví, jaké odstředivé síly dala—zatím zdánlivě jen regionální–invaze do pohybu na Západě.
Počítá s tím, že se stupňováním dopadů války, jako je obrovská uprchlická vlna a rostoucí ekonomické problémy, poroste nespokojenost v západních společnostech. A že se stupňováním hrozeb, včetně jaderného útoku, selektivního nebo úplného odstřižení zemí EU od dodávek plynu a ropy, i aktivizace ruských pátých kolon a stále silnějšího využití dezinformační válečné mašinérie, se začne rozkládat jednota Západu, zejména Evropské unie. A to navzdory tomu, že ta byla v prvních týdnech konfliktu příkladná a zaskočila možná i Kreml.
Jak se ukazuje, Putin už několik let plánoval využití vyděračského potenciálu, který se pojí se závislostí řady evropských zemí na dodávkách ruského plynu a ropy. Pronájmy zásobníků plynu ruským Gazrpomem s tím, že je ještě před začátkem ruské invaze udržoval jen ve stavu podprůměrné naplněnosti, byly součástí tohoto plánu.
Kdyby Západ uznal, že je s Ruskem ve válečném stavu, musel by sám dodávky ruského plynu a ropy zastavit. Případnou nespokojenost občanů s nedostatkem komfortu či s recesí by uznání toho, že jsme s Ruskem fakticky ve válce, mělo tlumit. Ve válce se bojuje, nikoliv naříká nad tím, že neteče teplá voda.
Kdybychom pro současné počínání západních zemí použili historickou paralelu, představme si, že by po vpádu nacistického Německa do Polska, západní země dál ve velkém spoléhaly na dodávky surovin z Německa. A Hitlerovu válku by tak fakticky financovaly.
Místo toho, řada západních zemí zatím ještě stále naivně doufá, že se válka omezí na Ukrajinu. Jejich vlády jsou ochotné Ukrajině pomáhat, učinit určité oběti, ale ještě stále se ohlížejí přes rameno, zda radikálnější kroky, které by se s válečným stavem měly logicky pojit, nerozzlobí dlouholetým relativním blahobytem zhýčkané obyvatelstvo. A Putina, ač ten o zničení Západu už aktivně usiluje.
Je to v ostrém kontrastu s Ruskem, kde válečná propaganda, jejímž cílem není zdaleka jen Ukrajina, ale Západ, běží na plné obrátky. Tato asymetrie v chápání současné situace je největší slabostí Západu. Putin mu vyhlásil válku, a Ukrajina jen jednou částí jeho strategického plánu. Západ se ale dál chová tak, jako by šlo primárně jen o Ukrajinu.
Co dělat
Západní země by měly, pokud jde o informační válku, v níž už jsme, takříkajíc přepnout na vyšší úroveň: vysvětlovat svému obyvatelstvu, že válka na Ukrajině není válkou Ruska proti jakési vzdálené zemi, ale je od počátku míněna jako válka proti Západu.
A ačkoliv se Západ se ve snahách pomoct Ukrajině přeci jen chová mnohem aktivněji, než se v roce 1938 postavily k možné okupaci Československa hitlerovským Německem Velká Británie a Francie, přeci jen se nad jednáním západních zemí vznáší duch slavného výroku Nevilla Chambrelaina: „Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme! “
Pokud bychom uznali, že už jsme ve válce, nebylo by možné přinejmenším dál tolerovat ruské páté kolony v západních zemích v jakékoliv podobě nebo Ruskem sponzorované dezinformační aktivity. Netrávili bychom týdny úvahami, zda zkonfiskovat majetky nejen ruských oligarchů, ale i samotné Ruské federace.
Na ruské hackerské útoky, které před pár dny kupříkladu vyřadily z provozu weby českého ministerstva vnitra a policie, by Západ neměl reagovat krčením ramen a sčítáním škod, ale masivními hackerskými útoky na ruskou infrastrukturu a média. A tato odplata by neměla být ponechána jen v rukou soukromých organizací, jako je Anonymous.
A především bychom, i za cenu možné eskalace, hráli stejnými kartami. Kupříkladu na ruské snahy o totální zničení dalšího velkého ukrajinského města po vzoru Mariupolu bychom měli jasně reagovat tak, že to nedopustíme i za cenu přímé vojenské konfrontace s Ruskem.
Už jen bezmocné přihlížení něčemu, jako byla mariupolské genocidní chování Ruska a zničení celého města, Západ morálně rozkládá, a Putin to ví. A testuje, co ještě vydržíme. Včetně prodlužování neúnosného pokrytectví, že válku o naši svobodu a hodnoty za nás vybojují Ukrajinci, zatímco my si udržíme životní komfort, na který jsem zvyklí.
Deník Referendum, 29.4.2022