Priority českého předsednictví EU nevycházejí z reálného stavu země

Česká republika si pro nadcházející předsednictví Evropské unie stanovila pět priorit: zvládnutí uprchlické krize a poválečnou obnovu Ukrajiny, energetickou bezpečnost, posílení evropských obranných kapacit a bezpečnosti kybernetického prostoru, strategickou odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí.

Jsou to ambiciózní cíle, jejichž i jen částečné úspěšné splnění bude ale bohužel narážet na reálné možnosti české politiky. Důvodem přitom není velikost země, nebo její ekonomická a politická síla, ale především dosavadní historie českého působení v EU, které bylo v mnoha ohledech buď nesolidární se zbytkem EU nebo se zakládalo na představách, že vše víme lépe zbytek Evropy.

Uprchlická krize

Od vypuknutí války na Ukrajině Česká republika zvládá poměrně dobře příval uprchlíků na naše území, ale její migrační politika naráží na skutečnost, že EU zatím nemá účinnou společnou migrační politiku. Pomoc ostatních zemí EU i Bruselu se tak odehrává spíše v rámci ad hoc akcí a gest, k nimž patří přijetí celoevropského systému víz dočasné ochrany, či jednorázová finanční a materiální pomoc.

Česká republika se v duchu politiky, kterou společně s ostatními zeměmi Visegrádu přijala po začátku uprchlické krize v roce 2015, přitom vzpírá zavedení trvalého solidárního mechanismu pro přerozdělování uprchlíků a migrantů. Ačkoliv takový mechanismus byl jednou z priorit končícího francouzského předsednictví, a nedávno dokonce byla oznámena většinová dohoda ministrů vnitra zemí EU na vytvoření takového mechanismu, český ministr vnitra Vít Rakušan nedůstojně mlžil, když výsledky jednání oznamoval české veřejnosti.

Jak upozornil Martin Hančl v obsáhlém textu v Deníku Referendum, Rakušan po skončení jednání ministrů vnitra 10. června pro česká média  tvrdil, že žádná dohoda neexistuje, a že  a v rámci jednání byla prý předložena jen nezávazná deklarace. Učinil tak navzdory skutečnosti, že francouzský ministr vnitra Gerald Darmanin a Ylva Johanssonová, komisařka odpovědná za migraci, dosažení dohody na mechanismu solidarity oficiálně oznámili na tiskové po skončení jednání. Dle nich členské státy nalezly většinovou politickou dohodu, že v budoucnu by v rámci Evropské unie měla existovat povinná solidarita v situaci velké migrační vlny.

Mechanismus, na němž se ministři vnitra většinově shodli, je shodný s tím, o něm se v rámci EU už delší dobu mluvilo: že by totiž v případě velkého přílivu migrantů do jednoho nebo více států EU měly ostatní státy povinnost buď relokovat migranty na své území a ujmout se vyřizování jejich žádostí o azyl, nebo přispět finančně ke zvládnutí krize zemím, které tak učiní.

Země Visegrádu v minulosti tento mechanismus vehementně odmítaly coby přerozdělování podle kvót. Navíc tvrdily, že by mělo být přijímání migrantů zcela založeno na principu dobrovolnosti, a byly tedy i proti povinné finanční pomoci zemím, které se o migranty postarají.

Rakušanovo manévrování okolo přijaté dohody nevěstí nic dobrého. Ministr se evidentně bál oznámit české veřejnosti–dlouhodobě masírované odmítáním migrace nejen ze strany vlád, ale i opozice,–že jde skutečně o politikou dohodu, nikoliv jen o nezávaznou deklaraci. Ještě horší je, že pokud bude během svého předsednictví česká vláda dál tvrdit, že vlastně k žádné dohodě nedošlo, a že zatím vše zůstává v rovině nezávazné deklarace, Česká republika může svoji prioritu řešit uprchlickou krizi  na evropské úrovni systematickým způsobem rovnou „odpískat“.

Poválečná obnova Ukrajiny

Cíl organizovat poválečnou obnovu Ukrajiny je jistě noblesní, ale pokud válka na Ukrajině překvapivě rychle neskončí už během českého předsednictví, zůstane tato priorita české vlády spíše jen teorií. České předsednictví může samozřejmě výrazně přispět k tomu, aby na válkou zasaženou Ukrajinu proudila materiální, vojenská a finanční pomoc, ale o obnově země bude možné realisticky mluvit teprve, až válka skončí.

Jako cíl České republiky je občas zmiňováno uspořádání summitu EU s Ukrajinou, za účasti prezidenta Volodymyra Zelenského, což by jistě byl diplomatický majstrštyk.  Takový summit by se mohl zaměřit na obrysy budoucí obnovy Ukrajiny, ale pokud válka do jeho případného uskutečnění neskončí nějakou dohodou, půjde jen o politické deklarace.

Nicméně v obecnější rovině může Česká republika využít svého pozitivního renomé země, která se zatím příkladně angažovala v pomoci Ukrajině, k dalším iniciativám na podporu Ukrajiny. Naše předsednictví bude v tomto ohledu velmi důležité, protože bude první, které začne s tím, že válka na Ukrajině je už několikaměsíční realitou, s konkrétními ekonomickými a bezpečnostními dopady.

Energetická bezpečnost

Ve snahách pomoci EU k zajištění energetické bezpečnosti bude česká vláda hendikepovaná hned z několika důvodů. Tak především se Česká republika kvůli své předchozí politice stala jednou ze zemí, které jsou nejvíce závislé na dodávkách ruského plny a ropy. A to do té míry, že když EU přijala po dlouhých týdnech jednání rozhodnutí odstřihnout se od dodávek ruské ropy do konce tohoto roku, Česká republika si spolu s Maďarskem, Slovenskem a Bulharskem vyjednala odklad.

Další kroky EU budou směřovat k co nejrychlejšímu ukončení závislosti na ruském plynu. A Česká republika coby země, která v minulých letech zanedbala budování alternativních plynovodů ze zemí EU, je nejen závislá na ruském plynu, ale i na dobré vůli ostatních zemí EU. Včetně přímořských zemí, které začnou dovážet ve velkém zkapalněný plyn.

Česká vláda tedy nebude v silné pozici. A to i proto, že i v oblasti energetiky přežívá v české politice jistý odpor k větší evropské integraci.

Problémem bude i dosavadní pomalé tempo budování alternativních zdrojů energie v České republice, jakož i skeptické pohledy většiny české politické reprezentace na evropský „zelený úděl“. Snahy české vlády propagovat jadernou energii jako jednu z možných cest ke snížení závislosti EU na ruském plynu a ropě pro změnu docela jistě narazí na odpor Rakouska a Německa.

Česká republika prostě není na poli energetiky v roli lídra. Zaspala přechod na obnovitelné zdroje a zůstala navzdory kritice ruské okupace Krymu jednou ze zemí, které jsou nejvíce závislé na dodávkách ruského plynu. Problémem bude i jistá skepse většiny české politické reprezentace k co nejrychlejšímu přechodu na energetiku, která není založena na spalování fosilních paliv.

Posílení evropských bezpečnostních kapacit

Česká vláda se jistě může pokusit moderovat debatu o posílení evropských bezpečnostních kapacit, ale i zde bude narážet na překážky, které si sama „vyrobila“ v minulosti. Nejenže nebyla doposud vzorovou zemí v plnění dohod NATO o výši vojenských výdajů, ale notná dávka skepse panuje v české politické reprezentaci i v otázce budování společné evropské obrany.

Nová šance uspět se české vládě nabízí v podobě rozhodnutí Švédska a Finska vstoupit do NATO. Případné snahy sblížit evropskou obranou politiku s politikou NATO mohou být v příštích měsících úspěšnější než v minulosti už proto, že vstup obou zemí do NATO sníží na minimum počet členských zemí EU, které nebudou zároveň členy NATO.  Nabízí se tedy šance mnohem hlouběji propojit evropskou obranu s NATO, a vyhnout se tak zbytečné duplicitě.

Válka na Ukrajině ukázala, že armády zemí EU využívají často velmi rozdílnou techniku, která sice byla přizpůsobena společným standardům a  komunikačním nárokům NATO, ale technologická diverzita a přílišné stáří této techniky oslabují nejen schopnost EU, ale částečně i NATO jednat efektivně společně. Česká vláda by se mohla pokusit přinejmenším posunout dál už započatou debatu o tom, zda by produkce a využívání zbraní v EU neměly být více centralizovány a sjednoceny na evropské úrovni.

To samé platí o bezpečnosti kybernetického prostoru. Jedině účinná koordinace  a sladění norem i postupů na evropské úrovni může zajistit větší bezpečnost v této oblasti. I v tomto případě bohužel ale platí, že země, která doposud byla spíše proti další integraci v EU, nemusí být při moderování této debaty v silné pozici.

Strategická odolnost evropské ekonomiky

Ve vyložené slabé pozici bude Česká republika ve snahách zajistit větší strategickou odolnost evropské ekonomiky. A to ani tolik proto, že česká ekonomika nepatří v Evropě k těm největším, ale zejména proto, že naše země patří dlouhodobě k těm, které odmítají přijetí eura.

Snažit se moderovat debatu o evropské ekonomice, a nebýt  přitom v eurozóně, je nemalý hendikep, protože celá řada zásadních rozhodnutí se bude odehrávat právě v rámci eurozóny. Může se tak teoreticky stát, že při přijímání důležitých rozhodnutí v rámci eurozóny, která budou směřovat k posílení strategické odolnosti evropské ekonomiky, nebude předsednická země EU ani u společného stolu.

Šance se pro předsednickou zemi EU nabízí v podobě intenzifikace již existující debaty o tom, zda by EU neměla na svém území začít vyrábět některé strategické výrobky, jako jsou mikročipy. Česká republika patří podle Světového ekonomického fóra mezi nejvíce globalizované země na světě, a její experti mohou mít v této oblasti silné slovo.

Důležité bude ve snahách zvýšit ekonomickou odolnost EU také hledání náhradních zdrojů nejen surovin, ale i výrobků, které EU kvůli sankcím nebude v nejbližší době, a možná už nikdy, dovážet z Ruska. I zde se otevírá pro českou diplomacii slušná šance nabídnout zbytku EU efektivní moderaci.

Odolnost demokratických institucí

Priorita českého předsednictví zvyšovat a bránit odolnost demokratických institucí bude možná tou nejvíce problematickou. Nikoliv proto, že by samotná Česká republika měla velké problémy s demokratickými principy vládnutí a právním státem, ale proto, že se většina české politické reprezentace zuby nehty drží spojenectví s problematickými členy Visegrádské skupiny. Polskem a Maďarskem.

Toto spojenectví se přitom neomezuje jen na sledování společných strategických zájmů v oblasti ekonomiky a bezpečnosti, ale bohužel i na politiku, která se týká hodnot. Minulé české vlády, ale i ta současná, tak zavíraly oči nad porušováním demokratických pravidel hry i principů právního státu v Maďarsku a Polsku.

Prosazovat větší odolnost demokratických institucí přitom nepůjde bez zaujmutí jasného kritického postoje k oběma zemím. Česká vláda by se mohla inspirovat politikou, kterou v tomto ohledu praktikuje česká eurokomisařka Věra Jourová, která je z pozice místopředsedkyně Komise EU odpovědná za dodržování demokratických principů. Ta se na adresu obou zemí vyjadřuje kriticky a stojí v čele snah Bruselu, aby se zřekly některých nedemokratických praktik.

Bohužel skutečnost, že Česká republika je natolik spojena s poněkud „zpátečnickým“ obrazem Visegrádu, který se zdaleka neomezuje jen na jeho odpor k migraci, bude silným hendikepem v případných snahách moderovat evropskou debatu a posilování odolnosti demokracie.

Deník Referendum, 24.6.2022

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..