Prezident Miloš Zeman odmítl vyhovět návrhu premiéra Petra Fialy na jmenování lidovce Petra Hladíka ministrem životního prostředí s vysvětlením, že „zatím není připraven Hladíka jmenovat.“ Premiérovi tak nabídl dva měsíce před svým odchodem z funkce příležitost, aby požádal Ústavní soud, aby vnesl jasno do toho, jak má prezident postupovat v případech, kdy mu premiér závazně navrhne jmenování nebo odvolání ministra.
Nejen Zeman, ale i jeho předchůdci ve funkci prezidenta občas odmítali jmenovat nebo odvolat některé ministry. Argumentovali přitom, že ústavní formulaci, že prezident jmenuje nebo odvolává členy vlády na návrh premiéra, nelze vykládat tak, že prezident jmenovat nebo odvolat člena vlády musí.
Nejasnosti okolo výkladu tohoto ústavního ustanovení už způsobily několik politických krizí. Přispěla k nim i další slabina ve výkladu ústavy, která se týká lhůt. Ústava prezidentovi neukládá žádné lhůty pro jmenování nebo odvolání členů vlády, nebo dokonce i pro jmenování nového premiéra. A to nejen po volbách, ale i v případě, že vláda toho předešlého, nezískala důvěru parlamentu.
Hladíkův případ je modelový, a proto by se jím měl zabývat Ústavní soud, který by snad mohl poskytnout závazný výklad toho, co prezident jen může a co musí.
O modelovém případu lze mluvit proto, že v případě Hladíka může mít prezident skutečně pochybnosti o tom, zda navržený kandidát splňuje potřebná kritéria pro výkon funkce ministra. Hladík se ocitl v hledáčku policie kvůli machinacím s obecními byty v Brně. Nebyl sice z ničeho obviněn, nevede se proti němu žádné řízení, ale Zeman i tak může argumentovat tím, že by bylo záhodno počkat, až policie dokončí šetření celé kauzy.
Jedna otázka pro Ústavní soud by tedy měla znít, zda prezident může na základě svého subjektivního posouzení vhodnosti navrženého ministra, premiérův návrh odmítnout. Sám Zeman kritéria pro případné odmítnutí premiérova návrhu, nebo i pro výběr samotného premiéra po volbách, značně rozmazal, když kupříkladu neváhal jmenovat premiérem trestně stíhaného Andreje Babiše.
Několikrát také sice přímo neodmítl daný návrh z věcných důvodů, ale využil toho, že mu ústava nepředepisuje žádné lhůty. Jeho hrozby, že s jmenováním nebo odvoláním toho kterého politika nebude spěchat, nebo že bude zdržovat jmenování nového premiéra poté, co vláda jím jmenovaného premiéra nezískala v prvním pokusu důvěru Sněmovny, byly založeny právě na tom, že lhůty může libovolně natahovat.
A tím, že mu ústava nepředepisuje žádné lhůty se oháněl kupříkladu také při svém odmítání jmenovat ministrem kultury sociálního demokrata Michala Šmardu. Premiér Babiš raději ani neodeslal Zemanovi oficiální návrh na jmenování Šmardy, sociální demokracie nakonec od svého návrhu ustoupila, a místo Šmardy navrhla Lubomíra Zaorálka.
Formulace, že Zeman „není zatím připraven“ Hladíka jmenovat naznačuje, že si prezident nechává otevřená vrátka i pro výklad, že jmenování Hladíka neodmítá z věcných důvodů, což by ho činilo v případě kompetenčního sporu před Ústavním soudem zranitelným, ale že není vázán žádnou lhůtou.
Nenechat to být
Premiér Fiala může být v pokušení nejnovější spor se Zemanem takříkajíc vysedět. Zeman končí v prezidentské funkci 8. března, bylo by tedy teoreticky možné ponechat řízení ministerstva životního prostředí až do konce jeho mandátu v rukou Mariana Jurečky, který je po odstoupení Anny Hubáčkové řízením ministerstva pověřen. S návrhem na jmenování Hladíka by se pak mohl Fiala obrátit až na nového prezidenta.
K takovému postupu svádí i to, že i kdyby se Fiala obrátil na Ústavní soud, a ten by stačil ještě ve věci rozhodnout před Zemanovým odchodem z funkce, Zeman může oddalovat případné kroky, kterými by rozhodnutí ÚS vyhověl, až do okamžiku, kdy z pozice prezidenta odejde.
Pokud by dokonce explicitně odmítl se rozhodnutím ÚS řídit, je jedinou možností, jak ho „potrestat“ ústavní žaloba. Jenže i kdyby se našly v Senátu a Sněmovně potřebné třípětinové většiny pro podání takové žaloby s návrhem Zeman odvolat z funkce, je jisté, že ÚS by se žalobou začal zabývat až po konci Zemanova mandátu. Držel by se přitom zřejmě precedentu z roku 2013, kdy se odmítl zabývat ústavní žalobou na prezidenta Václava Klause proto, že tomu už skončil mandát.
Přesto lze argumentovat, že už jen případné rozhodnutí ÚS v kompetenčním sporu vyvolaném v kauze Hladík premiérem Fialou by mohlo projasnit, co prezident v případě jmenování a odvolávání ministrů na návrh premiéra může a co musí.
Jenže bohužel nelze asi očekávat, že se Fiala bude chtít do tohoto sporu pustit, ač už nemá ve vztahu k Zemanovi fakticky co ztratit. I příští prezident(ka) tak bude mít při výkladu svých pravomocí volné pole, a české demokracii místo toho, aby měla k dispozici jasná pravidla hry, nezbude zase než jen doufat, že příští prezident bude „slušnější“ jako člověk než ten současný.
Deník Referendum, 6.1.2023