Z osmi prezidentských kandidátů, kteří se po odstoupení Josefa Středuly účastní prezidentského klání, je generál ve výslužbě Petr Pavel dle mého soudu nejlepší volbou. Nabízí silný životní příběh, nemalé zkušenosti z mezinárodní a bezpečnostní politiky a osobní integritu.
Naplňuje prezidentský archetyp, který vytvořil svým prezidentstvím Tomáš G. Masaryk. A to ne proto, že Masaryka připomíná svým vzhledem, ale proto, že z něj vyzařuje asketismus a osobní disciplína.
Zatímco ostatní kandidáti v odpovědích na položené otázky často nedokážou jasně a rovně odpovědět, a místo toho nabízejí často sebechválu a naučená slovní cvičení, Pavel odpovídá většinou stručně a jasně „ano“ „ne“. A ačkoliv má za sebou impozantní kariéru, nevyzařuje z něj narcistní uspokojení, či pohrdání oponenty, kterým výkon úřadu doprovázeli poslední dva prezidenti, ale spíše masarykovská ochota naslouchat a debatovat.
Životní příběh Pavla je komplikovaný. Pochází z rodiny profesionálního vojáka, který vystoupal poměrně vysoko v hierarchii komunistické armády. Způsob, jakým byl v tomto prostředí vychováván a „socializován“ mu podle jeho vlastního doznání nenabízel příliš mnoho příležitostí ke kritickému pohledu na bývalý režim. Už jako teenager začal studovat na vojenských školách, přičemž kariérní postup, který k profesionální službě v armádě patří, měl téměř automaticky spojen s tím, že musí být členem komunistické strany.
Jeho kritici mu vyčítají jak členství v KSČ, tak skutečnost, že byl předsedou základní organizace strany, a že ještě před rokem 1989 začal studovat v kurzu pro rozvědčíky. Pavel se hájí tím, že toto všechno bylo součástí životní filozofie, v níž vyrostl, a k níž mu jeho okolí až do pádu komunistického režimu nenabízelo příliš mnoho alternativ.
Ti, kdo toto jeho chování posuzují z pozic českého polistopadového antikomunismu, jsou samozřejmě s jeho odsouzením a diskvalifikací pro úřad prezidenta v demokratických poměrech rychle hotovi. Morálně prý selhal, navíc bychom měli mít po více než třech dekádách demokratického vývoje v čele státu někoho, kdo si s bývalým režimem nezadal.
Jenže lze argumentovat, že právě skutečnost, že si Pavel s bývalým režimem „zadal“ podobným způsobem jako možná milióny jiných, ale že následně dokázal využít svobodných poměrů po roce 1989 ke kritické reflexi své minulosti a následně se stát přesvědčeným demokratem, je něco, s čím se může část české společnosti identifikovat, a co může mít v konečných důsledcích na českou společnost očistný efekt. Jednou z příčin její polarizace, o které se dnes tolik mluví, byl totiž právě onen prvoplánový antikomunismus, který část společnosti onálepkoval kvůli jejich údajnému morálnímu selhání jako lidi pro demokracii navždy ztracené.
Tato malá schopnost rozlišovat mezi různými životními příběhy i motivacemi, a případně odpouštět, českou společnost neblaze poznamenala. Pavlův životní příběh je v tomto směru inspirující. Je to příběh člověka, který změnu poměrů pochopil nikoliv jen jako další šanci, jen na jiném politické pozadí, a pouze převlékl kabát, ale jako výzvu pochopit, v čem se mýlil v minulosti a proč jsou demokracie a svoboda jednoznačně lepší než autoritářský režim minulosti.
Pavlova profesní kariéra po roce 1989 je příkladná. Nezapletl se jako mnoho jiných lidí svázaných s bývalým režimem do nejrůznějších ekonomických či zákulisních politických machinací, opřených o staré známosti.
Nedoprovázejí ho žádné skandály, jeho služba demokratickému státu v posledních třiceti letech je příkladná. Navíc ověnčená akty osobního hrdinství v zahraničních vojenských misích. A také uznáním jeho kvalit coby vojáka a diplomata nejen ze strany českého politického establishmentu, který ho nechal vystoupat až do pozice náčelníka generálního štábu, ale i uznáním mezinárodním, které se zhmotnilo do pozice druhého nejvyššího představitele NATO.
S jeho zkušenostmi z mezinárodní scény se mohou měřit jen senátor Pavel Fischer a Andrej Babiš. V případě Babiše ovšem nelze mluvit o jasných prozápadních postojích, jeho politická kariéra je i v tomto směru prošpikována ambivalencí a účelovostí. Pavlovi je tato přízemní politická vypočítavost cizí. I v mezinárodní politice mluví jasně, ve stylu „ano“ „ne“. A nabízí přitom nemalé zkušenosti.
Nejvážnější Pavlův soupeř mezi kandidáty demokratického tábora, Danuše Nerudová, nemá sice mezinárodní politické zkušenosti, ale lze argumentovat, že by se vzhledem ke svému ekonomickému vzdělání lépe orientovala v ekonomických a sociálních otázkách. Ty budou bezpochyby během příštího prezidentského období důležité, ale prezident nemá v této oblasti, s výjimkou jmenování členů bankovní rady ČNB, silné pravomoci.
Mnohem silnější postavení má i vzhledem k tomu, že je vrchním velitelem ozbrojených sil, v oblasti bezpečnosti státu. A také v zahraniční politice. Pavel je ve srovnání s ostatními kandidáty, snad jen s výjimkou Fischera, v této oblasti zdaleka nejkompetentnější.
Impozantní též je, že ačkoliv by coby člověk, který dosáhl nejvyšší generálské hodnosti, mohl teoreticky mít tendence přistupovat k výkonu svých pravomocí autoritářsky, Pavel opakovaně zdůrazňuje úctu k ústavě. Pravidla hry jsou pro něj zásadní, čímž se liší zejména od některých méně favorizovaných kandidátů, kteří už dopředu slibují, že budou limity svých ústavních pravomocí testovat jako současný prezident.
Pavel je sice bývalý voják, ale nelze u něj pozorovat anti-liberální nebo autoritářské postoje, které se pojily s některými jinými bývalými vysoce postavenými vojáky, kteří se v různých západních zemích stali prezidenty. Je liberál v klasickém slova smyslu, což se projevuje zejména v postojích k právům menšin, i těch sexuálních. Rovnost všech hájí kupříkladu v podobě podpory pro manželství párů stejného pohlaví.
Pokud jde o sociální otázky, stojí Pavel dokonce mírně nalevo od politického středu. Je kritický k některým aspektům politiky současné vlády, zejména k pomalosti, s jakou řešila hromadící se ekonomické problémy a energetickou krizi. Zdůrazňuje potřebu společenské solidarity.
Jeho nejsilnější devizou v prezidentském klání je ale to, že vyzařuje autoritu a nabízí přirozenou schopnost vést jako jakási „klidná síla.“ Nejsou to přitom kvality, které nějak úzce souvisí s tím, že je bývalý voják, ale s jeho osobností. Pokud bude zvolen prezidentem, právě tyto kvality mohou být hlavním důvodem, proč si ho většina lidí vybrala za prezidenta.
Deník Referendum, 11.1.2023