Výsledky prezidentských voleb lze analyzovat z různých úhlů, což už se děje. Dozvídáme se tak kupříkladu, kolik voličů přešlo v druhém kole od Andreje Babiše k Petru Pavlovi, a naopak. Anebo který z kandidátů byl silnější ve velkých městech, a který naopak na venkově.
Jsou už také k dispozici data ukazující, jak si oba kandidáti počínali v závislosti na úrovni vzdělání lidí v jednotlivých obcích a městech, jakož i třeba v závislosti na výši nezaměstnanosti v různých regionech.
Podle statistiků Petr Pavel zvítězil ve zhruba tisíci obcích, v nichž v minulých volbách zvítězil Miloš Zeman. Víme také už, že se do voleb zapojili více mladší voliči. Mnoho z nich v prvním kole podpořilo Danuši Nerudovou, v druhém přešli ve velké většině k Pavlovi.
Zajímavou zprávou v tomto kontextu, že v druhém kole poprvé vyhrál kandidát, který zvítězil i ve studentských volbách „nanečisto.“ V minulosti se výsledky studentských voleb a těch skutečných rozcházely. V těch studentských vyhrál v roce 2013 Karel Schwarzenberg nad Milošem Zemanem, a v roce 2018 Jiří Drahoš nad Milošem Zemanem. V těch skutečných v obou případech zvítězil Zeman.
Výměna generací
Větší účast mladších voličů je sama o sobě zajímavá, protože naznačuje, že se mladší generace politicky aktivizuje. Nemalou roli v tom přitom bezesporu sehrává i aktivizace občanské společnosti, v níž před volbami sehrálo v podpoře Pavla důležitou roli zejména hnutí Milión chvilek pro demokracii. Jádro občanské společnosti u nás přitom tvoří mladí lidé.
Generační změna se ale odehrává i jinak. V pěti letech, které dělí od sebe prezidentské volby, zemřelo zhruba půl miliónu lidí, naprostá většina z nich těch starších. Do volebního procesu naopak dostalo příležitost vstoupit zhruba půl miliónu lidí, kteří mezi prezidentskými volbami dosáhli věku osmnácti let.
Do politiky se tedy—jak mezi voliči, tak mezi lidmi vstupujícími aktivně do politiky—postupně zapojuje stále více lidí, kteří už vyrostli v demokratických poměrech. A naopak mizí z ní u nás lidé, kteří strávili formativní roky svého života v komunistickém režimu.
Analýzy minulých voleb ukázaly, že v těch prezidentských těžil Zeman z většinové podpory starších lidí z malých měst–obvykle též s nižším vzděláním. Podobný profil měla, a má, voličská základna Babiše.
Pro lepší pochopení toho, co se děje v české společnosti, pokud jde o politiku, by bylo důležité, aby se sociologové pokusili odpovědět na otázku, zda v oné zhruba tisícovce obcí, v nichž minule vyhrál Zeman, ale nyní vyhrál Pavel, došlo ke generačnímu posunu či jiné demografické změně, anebo zda šlo v podstatě o stejné voliče, které dokázal v minulých volbách oslovit Zeman, ale které nyní oslovil Pavel.
Lze samozřejmě argumentovat, že mladší voliči postupně stárnou, a mohou se tak časem měnit jejich voličské preference ve prospěch politiků typu Zemana a Babiše, kteří se stavěli a staví do role ochránců lidí sociálně slabších a znejistělých různými novými výzvami a krizemi. Na druhou stranu je zřejmé, že ubývá lidí, kteří strávili podstatnou část svého života v komunistickém režimu, a jejichž nemalý počet, jak naznačují různé studie, se po počátečním přitakání novým demokratickým poměrům začal zhruba před patnácti lety postupně vracet k mentálním stereotypům zděděným z bývalého režimu.
To se projevovalo nejen rostoucí nostalgií po kulturních produktech bývalé éry (čemuž vyšla v podobě zřízení kanálu ČT 3 během covidové krize i Česká televize), ale také preferováním vlády silné ruky a nadřazováním záruk bezpečí nejistotám, které přinášejí svobodné poměry. Tito voliči tvořili jádro Zemanova elektorátu, a tvoří i jádro elektorátu Babišova.
Konec postkomunismu
Jedním z vysvětlením toho, že byl mocenský kartel Zemana Babiše nejprve oslaben vítězstvím dvou koalic demokratických stran nad Babišovým ANO ve sněmovních volbách v roce 2021, a nyní definitivně rozbit vítězstvím Pavla nad Babišem v prezidentské volbě, je postupné odcházení českého postkomunismu. Ten se pojil především se staršími lidmi, a jeho mizení je tedy do značné míry i generačním procesem.
Určité mentální stereotypy a preference, které mají svůj původ v bývalém režimu, samozřejmě automaticky zcela nezmizí s tím, jak odcházejí lidé, kteří v bývalém režimu strávili podstatné části svých životů. Leccos předali svým dětem, takže proces mizení postkomunismu bude pozvolný.
Přesto by bylo zajímavé, kdyby se sociologové zaměřili ve svých analýzách na to, jak generační změny ve struktuře českých voličů ovlivňují vývoj české politiky.
Ty na jedné straně neznamenají automaticky snižování počtu lidí s nesystémovými postoji, ale na straně druhé lze argumentoval, že mezi lidmi, kteří volí nesystémové nebo extrémistické politické subjekty, je stále více těch, kteří tak nečiní z nostalgie po bývalém režimu a kvůli způsobů myšlení s bývalým režime spojeném, ale spíše už z důvodů, které známe v souvislosti s úspěchy nesystémových a extrémistických hnutí v demokratických zemích, které po druhé světové válce komunistickou diktaturu nezakusily.
Jinými slovy: zdá se, že v české společnosti dochází s přílivem nových generací, už vyrostlých v demokracii, k významným posunům. A zvolení Pavla prezidentem, jakož i povolební snaha hnutí ANO cílit více na nové typy politického extrémismu než na slábnoucí postkomunistický elektorát to symbolicky podtrhuje.
Deník Referendum, 17.2.2023