Občanská demokratická strana, která je nejsilnější stranou vládní koalice, je také její největší slabinou. Strana je vnitřně rozdělená do několika skupin, a za svůj úspěch ve volbách, který ji coby lídra koalice Spolu umožnil hrát hlavní roli v sestavování nové vlády, vděčí ze všeho nejvíc schopnostem Petra Fialy poněkud patologické politické dění uvnitř strany „přikrýt“ svým gentlemanským vystupováním a státnickými schopnostmi.
Fiala ale nedokáže „přikrýt“ vše, takže nejen obyvatelé Prahy, ale i zbytek republiky, mohli sledovat, jakým způsobem skupina politiků ODS, kteří ze všeho nejvíc působí jako nějaký výsadek z 90. let, vedla jednání o zformování nového vedení Prahy. To, že nakonec tato skupina politiků do čela hlavního města prosadila přestárlého, politicky opotřebovaného, ale zároveň arogantního sběratele funkcí, je jen smutným dokladem toho, jak část ODS dál žije ve světě, v němž kdysi v Praze dle příznivců ODS mohla vládnout třeba Klausova tenisová raketa.
Ukazuje se, že v ODS se dál dobře daří způsobům politické praxe a vystupování, o nichž komentátoři kdysi mluvili jako o „ódéesactví.“ Bohužel politický výsadek na pražské radnici jakoby transportovaný z dob, kdy se tomu způsobu vystupování v ODS neobyčejně dařilo, není jedinou ozvěnou minulosti ve straně, která ještě stále její politiku ovlivňuje.
Klausismus
Dalším je genetický kód, který do strany vložil Václav Klaus. Když v roce 2002 střídal Mirek Topolánek Klause v čele ODS, pěkně definoval ideologii strany jako „klausismus“. Zdálo se, že tak, jak se strana postupně od Klause emancipuje, duch „klausismu“ z ní vyvane. Nejpozději se to mělo definitivně stát v roce 2009, kdy Kaus v roli prezidenta pomohl s pomocí své páté kolony ve straně zinscenovat pád Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU.
Jenže pohrobci Klause ve straně přežili. Nejvýrazněji se to projevuje v postojích strany k evropské integraci. Ti, kdo tvoří evropskou politiku ODS, nejprve v duchu Klausových postojů k EU vykreslovali Unii jako socialistický projekt, aby později přešli na pozice takzvaného „eurorealismu.“
Stejně jako se přiostřovala Klausova kritika EU, rozcházely se stále více s hlavním politickým proudem v EU i Klausovi následovníci ve straně, z nichž ti nejvýznačnější se přesunuli do Evropského parlamentu. Někdejší Klausův pobočník Jan Zahradil eventuálně docílil toho, že ODS opustila skupinu Evropské lidové strany v EP a přesunula se do euroskeptické skupiny Evropští konzervativci a reformisté.
V ní hráli hlavní roli britští konzervativci, kteří eventuálně skutečně dosáhli v případě Velké Británie toho, o čem někteří představitelé ODS jen snili—odchodu z EU. Ačkoliv skupina po odchodu britských konzervativců dál oslabila, pokud jde o možnosti formulovat evropskou politiku, ODS v ní zůstala spolu se zástupci polské vládní strany Právo a spravedlnost, jakož i se zástupci přehršle menších euroskeptických stran z jiných zemí.
Jednou z nich byli Bratří Itálie, kteří po vítězství v italských volbách v loňském roce získali na významu a dá se předpokládat, že posílí po volbách evropských v příštím roce i svoje zastoupení v EP. Nic to ovšem nemění na tom, že frakce Evropských konzervativců a reformistů zůstane v kontextu EP marginálním uskupením.
I kdyby chtěl, Fiala evidentně nemá dostatek sil na to, aby vrátil ODS do Evropské lidové strany–nejsilnější skupiny v EP. Vedle Zahradila jsou totiž europoslanci za ODS další pokračovatelé Klausových postojů k EU—Alexandr Vondra a Veronika Vrecionová. Tato skupina má přitom v rámci ODS nemalý vliv.
Fialovo úspěšné vedení českého předsednictví EU na čas zastínilo skutečnost, že nedokázal vyřešit problém, který členství ODS ve frakci Evropští konzervativci a reformisté fakticky představuje. Z hlediska možností prosazovat zájmy České republiky v EU do budoucnosti je problematické, že strana českého premiéra patří k okrajové frakci EU.
Poněkud bizarní spojenectví ODS s Bratry Itálie a polskou stranou Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského pak vyúsťuje do politických kroků, nad nimiž zbytek Evropy zvedá obočí. Kupříkladu prohlášení Fialy po setkání s Meloniovou v Římě na konci českého předsednictví, že je třeba budovat cosi jako osu Řím-Praha-Varšava coby alternativu k hlavnímu proudu evropské integrace.
Kmotrovská lobby
V ODS je ovšem kromě tradičních „odéesáků“, kteří nyní kontrolují pražskou radnici, a Klausových názorových pohrobků, kteří mají své centrum v europarlamentu, ještě jedna vlivná skupina: lidé, kteří představují „kmotrovskou“ minulost strany.
Byly to právě vazby strany na nejrůznější zákulisní ekonomické hráče a politické podnikatele, pro něž se ujalo označení „kmotři“, které přispěly k pádu vlády Petra Nečase v roce 2013 i k následnému oslabení ODS jako strany. Kmotrovské praktiky byly součástí rozsáhlé systémové korupce, která začala prorůstat českou politikou v devadesátých letech, a kterou zabetonovala opoziční smlouva mezi Klausem a lídrem sociálních demokratů Milošem Zemanem v roce 1998.
Mnoho kmotrů přilepených na ODS se od strany odtáhlo po jejím propadu do politické bezvýznamnosti. Někteří se pokusili změnit „hostitele“, jak vidíme třeba ve složení skupiny vyšetřované v souvislosti s korupční kauzou Stoka v Brně. Jiní jen změnili metody.
Ti, kteří zůstali s ODS spojeni, jsou nyní nejčastěji popisováni jako „superpragmatici“. Jsou to lidé, kteří se nebrání spolupráci s hnutím ANO na komunální a regionální úrovni na úkor demokratických stran, a nebránili by se takové spolupráci ani na celostátní úrovni. Jako nejvýznačnější představitel toho „pragmatického“ křídla je zmiňován jihočeský hejtman Martin Kuba.
Ideologické poblouznění
ODS se sice zvedla, jí vedená koalice vyhrála volby, ale nadále zůstává otázkou, do jaké míry tomu bylo kvůli Babišovi a Fialově uhlazenému politickému stylu, nikoliv kvůli tomu, že by se skutečně obrodila.
Pokud jde o Babiše, ten se postupem času stal pro spoustu lidí, kteří kdysi volili ODS, tak velkou hrozbou samotné demokracii a naší západní orientaci, že se mnoho bývalých voličů k ODS vrátilo. Do jaké míry byl tento voličský návrat, který vyústil do úspěchu koalice Spolu ve sněmovních volbách v roce 2021, způsoben strachem z toho, že by se Babiš mohl stát znovu premiérem, jakož i obavami z mocenského kartelu Babiš-Zeman, se ukáže až nyní, kdy byl kartel definitivně rozmetán výsledky prezidentské volby.
Jisté je, že ODS dělá vše pro to, aby část voličů, kteří se k ní vrátili, opět ztratila. Nejde přitom jen o již zmíněnou, z dob „staré“ ODS známou aroganci, kterou vidíme v pražské politice, pokračující nesoulad mezi euroskepticismem vedení ODS a v podstatě proevropským voličstvem strany, a bezhodnotový politický pragmatismus lidí dříve napojených na kmotrovské struktury. Problémem je i zjednodušené ideologické vidění světa v hlavách předních politiků ODS, zděděné s z minulosti.
Ekonomická politika vlády, kterou kontroluje ODS coby nejsilnější vládní strana, je tak neblaze poznamenána neoliberálními představami o malém státu. Jakož i blouzněním o tom, že obrovské deficity státního rozpočtu lze zkrotit převážně jen s pomocí škrtů ve státních výdajích.
Snahy zástupců ODS ve vládě šetřit se odehrávají v kontrastu se skutečností, že právě ODS pomohla Babišovi schválit zrušení zdaňování takzvané superhrubé mzdy, což český rozpočet připravuje o více než 100 miliard korun ročně. Stalo se tak pod praporem slibů, že lidé budou mít více peněz v peněženkách. A představ, že nižší výběr daní konečně donutí údajně rozmařilý stát šetřit.
ODS nyní s velkou slávou slibuje, že ušetří ve státním rozpočtu 70 miliard. Ale zároveň připouští, že vláda může financovat státní výdaje, včetně penzí, jen s pomocí dalšího zadlužování. O více než stovce miliard ročně, o které stát přichází kvůli neuvážené daňové reformě iniciované populistou Babišem, a prosazené s pomocí ODS, se nemluví.
Nadále slyšíme, že se prý nesmí zvyšovat daně z příjmu, „peněženky“ občanů se staly doslova zaklínadlem. Skutečnost, že jak nízká rovná daň, tak přesunutí těžiště výběru daní do daní z přidané hodnoty, je v podstatě asociální, ideologicky poblouzněné tvůrce ekonomické politiky z řad ODS, zdá se, moc nezajímá. Argumenty, že ony peněženky, nabité úsporami, kterých lidé dosáhli kvůli nižšímu zdanění, fakticky přispěly k vysoké inflaci, která úspory lidí vzápětí znehodnotila, jsou odbývány tím, že inflace k nám byla importována zvenčí.
Osekávání stáních výdajů za současného odmítání zvyšování daní je problematické nejen proto, že nemůže skutečně zkrotit obří deficit, ale že nutně vede k privatizaci služeb, které by měl garantovat stát. Jestliže stát nebude mít na školky, sociální zařízení a mnoho dalších věcí, budou si je lidé muset platit sami.
Na to samozřejmě doplatí především opět ti sociálně slabší. Tedy titíž lidé, kteří už doplácejí na to, že systém rovných nízkých daní zvýhodňuje bohatší lidi. Nemluvě o „ideologické“ posedlosti ODS ochranou živnostníků, jejichž nízké sociální odvody musí v konečném důsledku kompenzovat ze svých daní zaměstnanci.
Dá se předpokládat, že nyní, když zmizel tlak, který v podobě mocenského kartelu Babiš-Zeman držel vládní koalici především pohromadě, začnou mnohé z výše popsaných problémů, které souvisí ve vládní koalici především s ODS, hrát důležitější roli. Třecí plochy mezi ODS a ostatními stranami koalice byly zatím upozaděny nutností porazit Babiše a Zemana, jakož i českým předsednictvím EU.
Nyní je tlak, který držel vládní koalici pohromadě, oslaben. Navíc nový prezident je v kontrastu k ODS výrazně proevropský, zasazuje se o přijetí eura, a zastává kritické postoje k Visegrádu a specificky k Orbánovu Maďarsku, které ODS různými způsoby omlouvá. Brzy se proto dají očekávat nemalé politické turbulence, které budou mít co do činění především s politikou ODS.
ČRo Plus, 24.2.2023