Winston Churchill kdysi na adresu neklidného Balkánu řekl, že produkuje více historie, než kolik je jí schopný strávit. Kdybychom ho parafrázovali ve vztahu k Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), mohli bychom říct, že ÚSTR vytváří více vlastní historie, než kolik je schopný strávit té, kterou má zkoumat.
V ústavu pravidelně vypukají vzpoury proti tomu či onomu vedení, dovídáme se, že ten či onen nový ředitel je zcela nekompetentní, popřípadě rovnou plagiátor. Před časem rezignovala vědecká rada ústavu na protest proti jmenování nového ředitele Ladislava Kudrny.
Nové vedení obvinilo to předešlé, že se pokouší zabránit Kudrnovu jmenování s pomocí obviňování Kudrny z plagiátorství. Kudrna po svém jmenování pro změnu začal provádět v ÚSTR čistky–jak jeho personální změny označují jeho kritici v ústavu.
Propustil nedávno kupříkladu vedoucího oddělení vzdělávání Čenka Pýchu. Jeho bývalí kolegové poslali Radě ÚSTR, dopis, v němž jeho vyhazov odmítají a tvrdí, že vedení ústavu se chová direktivně, šikanuje podřízené a pokouší se cenzurovat jejich práci. Vedení ústavu obvinění odmítá a chce omluvu.
Kudrna také odvolal celou redakční radu časopisu Paměť a dějiny, který ústav vydává. Mezi odvolanými byl i šéfredaktor Petr Zídek. Ten tvrdí, že mu Kudrna prostřednictvím svého náměstka Kamila Nedvědického sdělil, že ho odvolává „z důvodu ‚hrubě nekonstruktivního jednání‘.
Nic nového
Kdyby se vnitřní válka v ÚSTR rozhořela poprvé, vzbudilo by to nepochybně mnohem větší rozruch, než kterého jsme svědky. I média se zdají být už děním v ústavu tak trochu vyčerpaná, protože to, co v ÚSTR sledujeme nyní, je jen dalším z mnoha vnitřních konfliktů, které v ústavu pravidelně propukají. Nemá smysl už je ani vyjmenovávat.
Jisté je, že tyto vnitřní války a různá bizarní vzájemná obvinění různých klik v ústavu dostávají ÚSTR na stránky novin mnohem častěji než jeho produkce.
Ústav sice vydává řadu publikací, organizuje semináře a konference, pořádá výstavy, nebo nabízí vzdělávací projekty školám, jenže ten, kdo si zadá do vyhledavače „ÚSTR“, bude konfrontován s články o jeho další vnitřní válce, spíše než s jeho tvorbou.
ÚSTR není historický ústav v pravém slova smyslu, je to spíše paměťová instituce, jejíž publikace historická obec leckdy nevnímá jako skutečné historické bádání. I taková instituce by mohla být respektovaná a plnit důležitou funkci ve zprostředkovávání nedávných dějin veřejnosti, kdyby si nekazila pověst neustálou produkcí vlastních skandálů.
Problém ústavu je takříkajíc strukturální. Byl ustaven státem jako instituce, jejíž radu volí Senát, takže byl už od svého vzniku předmětem politických tahanic. Byl ustaven také jako instituce apriori antikomunistická, takže k sobě lákal badatele jistého typu–často spíše ideology než vědce. Práci v něm našli i lidé, kteří sice bojovali proti bývalému režimu, ale z nichž by se někteří, už kvůli nedostatku odborného vzdělání, jen těžko uplatnili ve skutečně vědecké instituci.
Osazenstvo ústavu se leckdy chovalo jako by jim instituce patřila, takže výměny ředitelů a dalších vedoucích pracovníků se stávaly opakovaně důvodem pro vnitřní konflikty, v nichž hrálo a hraje důležitou roli „kádrování“ jak vystřižené z časů před rokem 1989. Jako by ústav, který má zkoumat období před rokem 1989, paradoxně ovládl duch netolerantních poměrů z doby komunismu.
Na problémy ústavu zadělali politici už tím, jak vymezili předmět jeho zkoumání. Místo toho, aby i název připomínal, že jde o instituci paměťovou, nikoliv vědeckou v pravém slova smyslu, rozhodli se dát ústavu honosně znějící jméno Ústav pro studium totalitních režimů.
Vezmeme-li v úvahu, že samotný pojem totalitarismu je mezi historiky považován za problematický, a vede se o něm dlouhodobě odborná debata, znamenalo to též, že titíž politici museli rozhodnout, odkdy do dokdy u nás vlastně totalitní systém panoval. Rozhodli tak kupříkladu, že dobou totality byl i rok 1968.
Je-li to, co má ÚSTR zkoumat „totalita“, kam byla zařazena celá éra komunistického režimu od roku 1948 až do roku 1989, jen těžko pak může tolerovat vrstevnatější pohled na dobu komunismu. Prizma zkoumání „totality“ jen těžko stačí na komplexní postižení intelektuální historie, každodennosti a mnoha dalších aspektů éry před rokem 1989.
Jisté je, že ať už v čele ÚSTR stojí kdokoliv, dramata, která se v jeho útrobách odehrávají, budou pokračovat, protože problém spočívá v jeho chybném institucionálním a programovém vymezení. Je absurdní, když se historii snaží „objektivně“ zkoumat státní instituce, která dostala do vínku politicky motivované vymezení své činnosti, a která je pod nepřímým politickým tlakem.
Deník Referendum, 24.3.2023