V České republice je v poslední době značně rušno v táboře politického extrémismu. Ten ožil už během epidemie covidu-19, kdy tento segment společnosti demonstroval proti různým nařízením vlády a odmítal očkování. Ukázalo se přitom, že nemalá část antivaxerů chová sympatie k putinovskému Rusku.
Po nástupu vlády Petra Fialy se odpor této části společnosti obrátil proti údajné liknavosti vlády v boji s rostoucí inflací a vysokými cenami energie. Na Václavském náměstí se konalo několik demonstrací pod taktovkou Ladislava Vrábela, jedné z postav české dezinformační scény.
V posledních týdnech iniciativu převzal Jindřich Rajchl, předseda stran PRO, který zorganizoval několik demonstrací, jejichž hlavním mottem byl sice boj proti bídě, ale během nichž se demonstrovalo i proti spojeneckým závazkům České republiky nebo proti vojenské pomoci naší země Ukrajině.
Desetitisícové davy na Václavském náměstí působí impozantně, a někteří političtí analytici tak začali vyjadřovat obavy z posilování extremismu u nás. Jenže lze argumentovat, že ve skutečnosti se nic takového zatím nekoná.
V české společnosti už od nástupu demokracie v roce 1989 vždy existoval segment, který bychom mohli popsat jako antisystémový. Jednalo se o lidi, kteří nepřijali demokratické zřízení a zakotvení země v západních strukturách. A z nichž mnozí tíhli k autoritářským režimům, jako je nyní ten ruský.
Tento segment české společnosti v devadesátých letech minulého století politicky obhospodařovala Komunistická strana Čech a Moravy a republikáni Miroslava Sládka. Po politickém propadu republikánů se ke KSČM přidávala různá další uskupení, mezi nimiž více vynikla jen Dělnická strana.
Ekonomická krize po roce 2008, a následně migrační krize v roce 2015 pak daly vzniknout řadě nových antisystémových politických subjektů, mezi nimiž hrála hlavní roli uskupení Úsvit a hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. A také subjekty, které se zatím nedostaly do Sněmovny, jako je Trikolóra.
Součet preferencí všech těchto politických subjektů se už od pádu bývalého režimu pohybuje mezi patnácti a dvaceti procenty. Dlouhodobě neoslabuje, ale ani neroste, což naposledy potvrdily sněmovní volby v roce 2021. V nich součet preferencí parlamentní SPD a mimoparlamentních komunistů a Trikolóry zůstal i tentokrát pod hranicí dvaceti procent.
V minulosti bylo pravidlem, že pokud posílil jeden z těchto antisystémových subjektů, oslabily ty další. To samé pozorujeme i nyní. Rajchlova strana PRO se objevila v jednom z posledních průzkumů stranických preferencí se ziskem tři procent, ale o tři procenta oslabila SPD.
Voliče nyní odsává této části politické scény i Babišovo hnutí ANO. Není sice prvoplánově antidemokratické, ale řada antisystémových voličů oceňuje Babiše jako silného vůdce. Poté, co Babiše v pro něj neúspěšné prezidentské volbě podpořila zjevně i část voličů antisystémových stran, začala mezi Babišem a Okamurou přetahovaná o voliče.
Mohli bychom říct, že když se dva perou, třetí se směje, a i proto sílí podpora pro Rajchlovo PRO. Vůdcové všech těchto subjektů se perou o stejné voliče. Pokud snad někdo z nich může oslovit i část voličů vládní koalice, je to Babiš, ale ten čelí dilematu: může uspět jen za předpokladu, že nebude zároveň koketovat s voliči extrémistů.
Poplach ohledně rostoucích preferencí Rajchla je tak zatím předčasný. Voliče může získat převážně jen na úkor SPD, Trikolóry a toho, co zbývá z KSČM. Politických kohoutů s velkými egy je prostě na relativně malém dvorku českého extremismu příliš, takže vedle jejich útoků na Fialovu vládu bude sílit i jejich bratrovražedná válka.
ČRo Plus, 21.4.2023