Projednávání vládního úsporného balíčku ve Sněmovně mařily–stejně jako většinu jiných sněmovních debat důležitých zákonech navrhovaných současnou vládou—obstrukce opozice. Ta se opět pokusila zablokovat už samotný program jednání Sněmovny.
Opozice hraje v parlamentní demokracii důležitou roli, veřejnost má mít možnost znát její postoje k vládním návrhům zákonů. A pokud je opozice schopná skutečného dialogu a nabízí smysluplné alternativy, mohou se nakonec její výhrady podepsat na konečném znění zákonů.
Bohužel současná sněmovní opozice u nás sestává ze dvou vůdcovských stran, které jsou nesystémové už svojí strukturou a způsobem fungování: stojí a padají se svými vůdci, bez nichž by pravděpodobně rychle zanikly. A oba vůdci—Andrej Babiš v hnutí ANO a Tomio Okamura v hnutí Svoboda a přímá demokracie—také určují politickou agendu obou politických subjektů.
O té se v nitru obou hnutí nijak zásadně nediskutuje. Když Babiš prohrál v klání o prezidentských úřad, rozhodl se, že ANO, které je členem liberální frakce v Evropském parlamentu, a na domácí politické scéně se několik let profilovalo jako levicově populistický subjekt, bude konzervativní stranou.
Je příznačné, že o této změně se nevedla žádná vnitrostranická diskuze. Babišův politický kompars v čele ANO začal veřejnosti poslušně prodávat vůdcovo nové politicko-ideové zadání.
Příznačné též je, že tato změna kurzu byla namířena jen na domácí veřejnost, stejně jako na konzervativní části vládních stran–pravděpodobně se záměrem zvýšit v jejich očích koaliční potenciál ANO po příštích volbách). Na evropské úrovni se ANO dál snaží prezentovat jako liberální subjekt, aby se vyhnulo vyloučení z frakce evropských liberálů.
Destrukce ve Sněmovně
Formální programy ANO a SPD jsou tedy spíše jen marketingovými nátěry. Mohou se měnit podle zadání jejich vůdců. Okamura je i proto občas popisován jako „komerční fašista.“ Prezentuje program, který je pečlivě vykalkulovanou směsí nacionalistických, xenofobních, protievropských a protizápadních postojů, jehož účelem je oslovit příslušný voličský segment.
Babiš, pro nějž je SPD politickou konkurencí, není daleko od pravdy, když ironicky tvrdí, že Okamura je vlastně především politický podnikatel, který ve skutečnosti ani nechce do vlády. Jeho hnutí je komerční projekt, který vzhledem ke štědrému financování stran státem u nás, slušně vydělává. K tomu mu stačí podpora zhruba desetiprocentní voličská podpora.
Totéž lze říct ovšem o hnutí ANO. Ani ono se nikdy neřídilo žádným srozumitelným souborem politických idejí, i jeho vůdce je především politický podnikatel. Nikoliv možná sice—jako Okamura–s cílem živit se na státních příspěvcích, ale s cílem mít možnost ovlivňovat přísun evropských a státních dotací pro své podnikání, či ničit ekonomickou konkurenci. Což koneckonců bylo též předmětem několika auditů Evropské komise, když stál Babiš v čele vlády.
V parlamentní politice se obě hnutí tudíž neřídí logikou souboje svých programů a idejí s těmi vládními, ale logikou politické destrukce. Jejich programem je nekonstruktivní negace všeho, co přichází z vládní koalice.
Když se média ptají představitelů ANO nebo SPD na jejich názory na tu či onu vládní iniciativu či návrh zákona, známe odpověď dopředu: vše je špatně. Typické přitom je, že ani jedno z obou hnutí nenabízí životaschopné alternativy.
Jak nedávno poznamenala uznávaná ekonomka Jana Matesová, která dlouho pracovala v předních světových finančních institucích, vládní úsporný balíček i celková ekonomická politika vlády problémy české ekonomiky nejspíš nepomohou vyřešit, ale kdyby byla přijata opatření navrhovaná současnou opozicí, byl by konečný výsledek mnohem horší.
Není tedy divu, že ve Sněmovně jsme i při projednávání současného vládního úsporného balíčku svědky čiré politické destrukce. Ta začíná už při projednávání programu schůze Sněmovny, jehož schválení se opozice pokouší zablokovat nebo oddálit.
Když už se program schválit podaří, nabízí opozice desítky pozměňovacích návrhů, ač u většiny z nich je dopředu jasné, že nemají šanci projít. Podobá se to trochu hackerským útokům, při nichž jsou servery institucí, na které hackeři útočí, úmyslně přetíženy tak, aby zkolabovaly.
Jinými slovy: cílem naší nesystémové opozice není říct si své a případně konstruktivně přispět k opravám ve vládních návrzích zákonů, ale politická paralýza. Ta pomáhá ve veřejnosti posilovat obraz slabé vlády, neschopné prosadit navzdory své poměrně pohodlné většině svoje priority.
Co dělat
Současná vládní koalice pomáhá destruktivní opozici posilovat obraz své neschopnosti nejen kvůli své špatné schopnosti komunikovat s veřejností, občasnému chaosu, a opatřením, z nichž vyčuhují ideologické a politické předsudky. Pomáhá jí i tím, že není schopná nastavit mechanismy fungování parlamentní demokracie tak, aby omezila destruktivní politické „hackerství“ nedemokratické opozice na minimum.
Jedním z těchto opatření by měla být úprava jednacího řádu Sněmovny, jehož vnitřní logika je i dnes v zajetí představ o parlamentní demokracii z 90. let. V těchto představách má každý politický subjekt ve Sněmovně právo na v podstatě libovolně dlouhé řečnění o tom či onom, poslanci mají právo prezentovat pozměňovací návrhy. Dokonce i program jednání Sněmovny má být výsledkem jednání, i kdyby se kvůli obstrukcím mělo táhnout celé dny.
Sousední Rakousko a Německo tuto logiku už před časem opustily, a jednací řády dolních komor svých parlamentů reformovaly. Nejen že byla výrazně zkrácena doba určená pro jednotlivá vystoupení poslanců, a v Německu též omezena možnost jednotlivých poslanců předkládat pozměňovací návrhy, ale také změněn způsob rozhodování o programu schůze dolní komory.
V Rakousku tento program fakticky určuje předseda dolní sněmovny, po konzultaci s představiteli stranických klubů. Konečné rozhodnutí je ale předsedovo, což samo o sobě znemožňuje obstrukce ohledně programu schůze.
Předsedové dolních komor obou parlamentů také mají silnější postavení, pokud jde o odjímaní slova těm poslancům, kteří nemluví k věci.
V našem případě je diskuze ve Sněmovně svého druhu politickou anarchií. Řečnící poslanci nebo představitelé stran a stranických klubů s přednostním právem se opakovaně odchylují od projednávaných bodů, využívají svých vystoupení k osobním útokům. Anarchii pak dál posiluje institut „technických“ poznámek, které jsou často reakcí na zjevné nesmysly a osobní útoky předchozích řečníků.
Sociolog a bývalý politik Ivan Gabal vystihl devastující dopady tohoto způsobu fungování Sněmovny přesně ve svém nedávném tweetu, když napsal, že pokud si koaliční poslanci neuvědomí, že polemikou s nejapnostmi je nevyvrací, ale jen „užitečně“ šíří“, místo toho, aby změnili jednací řád Sněmovny, budeme za rok dva tam, kde je dnes Slovensko. Opravdu to politici pětikoalice chtějí?
Gabal uhodil hřebíček na hlavičku: jednací řád, tak jak je nastaven v současnosti, nejen pomáhá nedemokratické opozici paralyzovat jednání Sněmovny, ale také pomáhá politikům, kterým je osud liberální demokracie ukradený, anebo politikům, kteří přímo usilují o její zničení, šířit nesmysly a útočit na demokratické poměry. Jako příklad mohou posloužit výroky Babiše o „nové totalitě“ při jednání Sněmovny k vládnímu úspornému balíčku.
Demokratický systém může přežít, jen pokud se dokáže účinně bránit demagogii a útokům autokratů. Má přitom možnost dělat to prostředky, které nijak demokracii nepodvazují, jen nastavují jasnější pravidla hry. I v Rakousku byly změny jednacího řádu dolní komory reakcí na nástup Svobodných a jejich pokusy zneužívat liberální jednací řád k obstrukcím a nedemokratickým výlevům.
Současná vládní koalice u nás svůj souboj s nedemokratickou opozicí prohraje, pokud si neuvědomí, že bezbřehá „demokracie“ ve Sněmovně nakonec nejvíc slouží cílům těch, kdo chtějí demokracii zničit. A že jasnější pravidla hry, která i nedemokratickou opozici nutí k tomu, aby mluvila k věci a nezneužívala parlament k politickému „hackerství“, jsou v zájmu přežití demokratického systému.
Deník Referendum, 8.9.2023