Téměř v jakékoliv veřejné diskuzi o nástupu populismu a extrémismu v posledních letech nakonec padne otázka, co se dá proti tomuto trendu dělat. A odpověď je téměř vždy stejná: nejúčinnější obranou proti dezinformacím, konspiračním teoriím a víře v jednoduchá řešení složitých problémů, která nabízejí populisté, je vzdělání.
To může mít různé podoby: od pěstování vyšší míry mediální gramotnosti už na základních školách, přes lepší výuku historie a základů společenských věd na středních školách, až po lepší dostupnost vysokoškolského vzdělání. Jenže ačkoliv je důležitost vzdělání v odolnosti proti populismu a extrémismu všeobecně uznávána, řada zemí v tomto směru příliš nedělá.
I u nás programová prohlášení různých vlád sice skoro vždy vzletným jazykem mluví o investicích do vzdělání a vědy, přičemž se zdůrazňuje důležitost vzdělání pro budoucnost a ekonomický rozvoj, V přetahované o financování různých rezortů se ale nakonec často šetří právě na financování školství.
Svědky této přetahované jsme byli nedávno, když ve snaze šetřit přišlo ministerstvo financí původně s návrhem osekat rozpočet pro školství o desítky miliard korun. Ministru školství se nakonec podařilo vrátit rozpočet pro školství alespoň na loňskou úroveň, ale podíváme-li se na strukturu rozpočtu, vidíme, že „zachráněné“ peníze půjdou především na platy učitelů na základních a středních školách. Financování vysokých škol dál stagnuje.
Podíl vysokoškoláků v populaci a demokracie
Nejrůznější data přitom zcela jasně ukazují, že existuje silná korelace nejen mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí v celkové populaci toho kterého státu a ekonomickým výkonem státu, ale také, o čemž se mluví méně, mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí v celkové populaci a stabilitou politického systému.
Buďme konkrétní. Podle dat globálně operující společnosti Statista Platform za rok 2022 mají nejvyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v EU Lucemburk a Irsko (46 procent), které následují Kypr, Litva, Švédsko, Norsko Velká Británie a Belgie. Všechny tyto země se mohou pyšnit více než čtyřicetiprocentním podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci.
V rozmezí 30 procent až 40 procent najdeme Švýcarsko, Nizozemsko, Francii, Španělsko, Estonsko, Island, Finsko, Slovinsko, Dánsko. Litvu, Rakousko a Řecko. Podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí pod hranicí 30 procent mají všechny ostatní země EU.
Specifikem mezi zeměmi s podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí pod třiceti procenty je Německo, kde existuje silná poptávka po kvalitním odborném středoškolském vzdělání, které se svojí kvalitou blíží vysokoškolskému. Započítáme-li tuto skupinu, patří Německo k evropské špičce. Německo také po sjednocení zdědilo rozdíly mezi západním a východním Německem.
V populaci České republiky je jen necelých 24 procent lidí s vysokoškolským vzděláním. Slovensko a Maďarsko mají zhruba pětadvacetiprocentní podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v celkové populaci, Polsko 29 procent. Hůře než Česká republika na tom jsou v EU už jen Srbsko, Chorvatsko, Černá hora, Severní Makedonie, Turecko, Itálie a Rumunsko. Poslední tři jmenované země vykazují podíl vysokoškoláků v celkové populaci pod dvaceti procenty.
Už při zběžném pohledu na tato data je zřejmé, že téměř všechny země s vysokým podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí mají stabilní politické systémy. Pokud se v nich—kupříkladu příliš velké migraci—vynořily silné krajně pravicové či nacionálně populistické strany, strany politického mainstreamu je dokáží buď izolovat, anebo kooptovat tak, aby nepředstavovaly nebezpečí pro samotný demokratický systém.
Relativně silné krajně pravicové strany mají mezi zeměmi, které se pyšní vysokým podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí, Švédsko, Finsko, Francie, Slovinsko a Rakousko. A též Německo, kde ovšem existují podstatné rozdíly v politických preferencích mezi jeho západní a východní částí. V těchto zemích dokážou v současnosti krajně pravicové strany buď významně ovlivnit politický diskurz, anebo jsou dokonce natolik silné, že je strany politického mainstreamu nemohou zcela izolovat při vytváření vlády.
Krajně pravicové nebo populistické strany najdeme samozřejmě i ve všech ostatních evropských státech s vysokým podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale mají vesměs menší vliv než ve výše zmíněných zemích. Existuje též několik zemí s vysokou mírou vysokoškolsky vzdělaných lidí, kde slavila úspěchy nacionalistická politika stran politického mainstreamu. Kupříkladu Velká Británie během brexitu.
Obecně lze ale konstatovat, že země s vysokým podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci mají stabilní politické systémy, které nejsou v nebezpečí politického rozvratu nebo nástupu nacionálně populistických či extrémně pravicových sil do čela vlád. Problémy mají zejména země, které nezvládly masovou migraci.
Speciální pozornost si zaslouží Itálie. Ta má, se svými 17 procenty, mezi zeměmi evropského Západu, které patřily od počátku k jádru EU, zdaleka nejnižší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v celkové populaci. Hůře je na tom v EU už jen Rumunsko. Možná nepřekvapivě je také jedinou západní zemí, kde momentálně vládnou nacionální populisti, postfašisti a krajní pravice. Její politický systém je dlouhodobě nestabilní a tíhne k extrémům.
Nejméně stabilní politické systémy v EU mají země, které zároveň mají nejmenší podíl vysokoškoláků v populaci. Vzestup krajní pravice nebo nacionálních populistů v nich nesouvisí tak jasně jako v některých zemích evropského Západu s přílivem migrantů. Jsou obecně méně odolné vůči dezinformacím, antidemokratické propagandě, nebo krajnímu nacionalismu.
Ve dvou z těchto zemí—Maďarsku a Polsku—dokonce nacionální populisté vládnou, což se v západní části Evropy stalo, jak už bylo řečeno, jen v Itálii. V České republice nejsou populisté a krajní pravice momentálně v čele vlády, ale mají silné postavení v parlamentu. Na Slovensku získaly tyto síly silné postavení po posledních volbách. Vlivné jsou i ve všech ostatních zemích východní Evropy, v nichž je podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí nízký.
Spojené státy
Zajímavou laboratoří, pokud jde o vztah mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci a politickou situací, jsou i Spojené státy. Ty jsou politicky silně polarizované. V takzvaně červených státech mají politicky navrch republikáni, v modrých demokraté.
Tato polarizace měla také zásadní vliv na prezidentské volby v roce 2016 a 2020. Největší podpora pro Donalda Trumpa, který měl během svého prezidentství silné antidemokratické tendence, přišla právě z tradičně červených států americké Unie. Tyto státy také mají největší podíl krajně pravicových či otevřeně rasistických hnutí.
Porovnáme-li převažující politickou orientaci v tom kterém státě unie s podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí, je zřejmé, že nejvyšší podíly vysokoškoláků v populaci mají dlouhodobě „modré“ státy: Washington D.C., Massachusetts, Maryland. Ty se mohou pyšnit více než padesátiprocentním podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ve své populaci.
Mezi státy se 40 procenty až 50 procenty podílu vysokoškoláků na celkové populaci najdeme další převážně modré státy: New York, New Jersey, Colorado, Vermont, Washington, Virginii, New Hampshire. Většina států, které jsou v prezidentských volbách považovány za tzv. swing states, které se mohou v různých prezidentských volbách přiklonit na tu či onu stranu, mají třiceti až čtyřiceti procentní podíl vysokoškolsky vzdělných lidí v populaci.
V podstatě všechny tradičně červené státy, vykazují menší než třicetiprocentní podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci. Na posledním místě najdeme v tomto směru Mississippi, v nichž je podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí stejný jako v České republice: 24 procent.
V tom, jak jednotlivé státy americké unie politicky fungují, hrají kromě vzdělání, stejně jako v Evropě, pochopitelně roli i další faktory. Kupříkladu to, zda v daném státě existují velká městská centra, nebo zda je více agrární či naopak průmyslový. A stejně jako v Evropě se do politických preferencí promítají i historické tradice. Nicméně silná korelace mezi převažujícími politickými preferencemi a podílem lidí s terciálním vzděláním je jasná.
Globální srovnání
Jasná je ostatně i v globálním měřítku. Přehledy zemí s nejvyššími podíly vysokoškolsky vzdělaných zemí vedou ty politicky nejstabilnější, ale i ekonomicky nejúspěšnější demokracie: Jižní Korea, Japonsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland. První Jižní Korea se může pyšnit až 65 procenty vysokoškoláků ve své populaci lidí mezi 25 až 35 lety věku.
Těsný vztah mezi vzděláním a kvalitou demokracie je zřejmý i z nejrůznějších studií a žebříčků vzdělanosti v širším slova smyslu. Tedy studií a žebříčků, které odrážejí nejen počty lidí s ukončeným sekundárním nebo terciálním vzděláním, ale i obecně kvalitu a dostupnost vzdělání v různých zemích. I v nich vedou demokratické země, které, jsou až na výjimky, příklady stability a populistické a krajně pravicové politické síly v nich jsou spíše na okraji.
Je tedy zřejmé, že jeden z nejúčinnějších způsobů, jak se bránit růstu populismu slibujícímu jednoduchá řešení tváří v tvář rostoucí komplexitě moderního světa a růstu krajní pravice, jsou investice do vzdělání. Jejich účelem by mělo být nejen zvýšení kvality vzdělání na všech úrovních, ale otevření cest k získání terciálního vzdělání pro co největší počet lidí.
Česká republika v tomto ohledu patří spíše k evropskému průměru. Pokud jde o počet vysokoškolsky vzdělaných lidí je v EU až na chvostu. Za to, že ve studiích a žebříčcích vzdělanosti v globálním měřítku naši zemi obvykle najdeme v první třicítce, vděčíme relativně dobré kvalitě a rozšířenosti středoškolského vzdělání, včetně odborných škol.
Ani systém středních škol, zejména gymnázií, nedokáže ale v poslední době uspokojit všechny zájemce, jak bylo zřejmé v letošním roce. To je pro českou republiku potenciálně špatná zpráva: na vysoké míře vzdělanosti závisí ve světě moderních technologií a mnohovrstevnaté komunikace nejen ekonomický vývoj, ale také stabilita demokracie.
Deník Referendum, 6.9.2023