Rozšíření lustračního zákona na politiky by Babiše oslabilo

Rozšíření lustračního zákona na politiky je špatný nápad–s několika světlými momenty

Jiří Pehe

Vládní koalice chce prosadit rozšíření lustračního zákona i na členy vlády, včetně premiéra. Ve světle průzkumů veřejného mínění, které ukazují, že příští sněmovní volby by vyhrálo hnutí ANO, což by nejspíš znamenalo návrat Andreje Babiše do premiérské funkce, je pokus rozšířit působnost tohoto zombie mezi českými zákony, už na první pohled jasně účelový. 

Už to by mělo být pro současnou vládní koalici varováním, protože nemalá část veřejnosti vyhodnotí tento vládní krok tak, jak o něm napsal komentátor Jindřich Šídlo: „Zoufalé vlády dělají zoufalé věci“. A i většina příznivců současné vládní koalice by si nejspíš přála, aby se vláda pokusila zabránit nástupu Babiše k moci jinak než zjevně účelovým dodatkem k zákonu, který se už na první pohled jeví poněkud „zoufale.“

Kontroverzní je přitom už samotný lustrační zákon. Po celou dobu své existence vzbuzuje silné emoce. Kritizoval ho v době jeho přijetí i Václav Havel.

Problematické je i to, že kdybychom přijali názor, že jeho praktickými dopady (tedy vypuzení bývalých spolupracovníků a agentů komunistické státní policie z institucí vznikajícího demokratického státu), lze ospravedlnit jeho nedostatky, pokud jde o rozmazaní některých principů právního státu, zákon už nejméně 15 let přesluhuje. Svoji praktickou roli ztratil poté, co se s jeho pomocí podařilo zabránit bývalým spolupracovníkům a agentům StB, jakož i výše postaveným komunistům, aby hráli roli v administrativě nového demokratického státu.

Politicko-symbolická role

Dá se pochopit, že zastánci zákona ho chtěli udržovat při životě coby symbolické opatření, které mělo dál ukazovat, že naše demokracie zůstává rezistentní vůči exponentům bývalého režimu. Ponechme stranou, že se tak možná zmeškala šance ukázat po období určité „karantény“, že nový demokratický systém dokáže odpouštět.

V praktické rovině by udržování zákona při životě mělo smysl asi už jen případě, že by se vztahoval i na premiéra a členy vládního kabinetu—tak jak tomu bylo do roku 2014.  Tehdy bylo ovšem v rámci schvalování novely služebního zákona rozhodnuto, že právě tito lidí budou z jeho působnosti vyňati, a bude se vztahovat jen na místa vedoucích úředníků státní správy. 

Právě tato „obezlička“ nakonec umožnila prezidentu Miloši Zemanovi jmenovat do vlády Andreje Babiše, který coby bývalý spolupracovník StB nemohl předložit čisté lustrační osvědčení. „Babišovské“ téma bylo v podivné právní úpravě silně přítomno. To, že ministři nebudou po přijetí nového zákona o státní službě nově potřebovat lustrační osvědčení, bylo úlitbou právě Babišovi, Zemanův Hrad na to měl silný zájem.

Lustrační zákon i v okleštěné podobě dál přežil, přičemž ovšem už neplnil svůj hlavní účel. Pokud totiž bylo jeho původním záměrem zabránit proniknutí bývalých agentů a spolupracovníků StB do řízení státu, pak ve své nové podobě umožnil, aby přímo v pozici mocného ministra financí, a následně i premiéra, stanul někdo, kdo nemohl předložit čisté lustrační ověření. Se státními úředníky, na něž se lustrační zákon dál vztahoval, se přitom bylo možné teoreticky vypořádat už jen v rámci služebního zákona.

Vlastě vše, co se okolo zákona od roku 2014 děje, se tak točí okolo Babiše. „Lex Babiš“ z něj ale neudělala současná vládní koalice, nýbrž spojenci Babiše z té doby: Hrad a strany vládní koalice, která se v roce 2013 ujala moci.

Snahy opět rozšířit působnost v podstatě „vyhaslého“ lustračního zákona na členy vlády, jsou sice jasně anti-babišovské, o nic jiného nejde, ale nejde ani o žádný další „lex Babiš“. Tím byly změny z roku 2014, které umožnily Babišovi vstup na politickou scénu.

I pro ty, kdo lustrační zákon dlouhodobě kritizují, lze tedy najít ve snahách vládní koalice znovu působnost zákona rozšířit i na členy vlády, jistou světlou stránku. Tu lze formulovat takto: Jestliže už lustrační zákon přežil do dnešního dne, měl by se vztahovat—už jen z hlediska spravedlnosti—jak na státní úředníky, tak na politiky, kteří se stali členy vlády. Napravilo by se tím i poněkud účelové zmrzačení zákona, k němuž přispěly hrátky kolem Babiše.

Šance na úspěch

Odpůrci vládního návrhu argumentují, že to, že se zákon bude opět vztahovat i na členy vlády, už ničemu nepomůže. Účelovost této změny—tedy útok na Babiše–je prý příliš očividná. Navíc, pokud Babišovo hnutí ve volbách v roce 2025 zvítězí, podmínku, že má člen vlády předložit čisté lustrační osvědčení, opět zruší.

To by ale nemuselo být tak jednoduché. Záleželo by dost na tom, s kým by hnutí ANO zformovalo po volbách koalici. Pokud by jeho partnerem bylo hnutí SPD, nejspíš by se oba subjekty dohodly. 

Pokud by ale ANO uspělo s námluvami s ODS, které už nyní vidíme na obou stranách, nejspíš by bylo na otevření cesty Babišovi k dalšímu premiérství s pomocí (další) účelové změny lustračního zákona těžké se dohodnout. Ba naopak, lustrační zákon nově požadující čisté osvědčení i od členů vlády, by dokonce mohl být dobrou záminkou k tomu, aby Babiš v čele vlády nestál.

Často slyšíme, že pro Babiše může být koneckonců docela výhodný „model Kaczynski“. Z pozadí by mohl skrze premiéra Karla Havlíčka tak jako tak vše řídit, a přitom využívat toho, že vládnutí a nějakou demokratickou stranou, ho politicky legitimizuje.

Jako protiargument lze uvést, že jakkoliv by takové uspořádání dávalo smysl z hlediska snah ANO, nemusí dávat smysl z hlediska Babiše. Ten rozhodně není jako Kaczynski, což je introvert žijící ve skromných poměrech s maminkou, ale člověk, kterému velmi záleží na to, aby byl viděn. Asi bychom našli ve východní Evropě těžko jiného politika, který neustále zdůrazňuje, s kým vším se zná, s kým so pořídil fotografii, na koho má telefonní číslo.

Je tedy spíše pravděpodobné, že by se Babiš znovu do čela vlády dral, a pokud by tomu stál v cestě lustrační zákon, pokusilo by se ho hnutí ANO změnit. Ale už to, že kvůli tomu hnutí muselo jako koaličního partnera zvolit SPD–místo kupříkladu OD–by mohlo ANO poškodit. 

Na druhou stranu poškodit by ho mohla i Babišova případná neúčast ve vládě. Ten by totiž o další fungování hnutí, které vybudoval jako nástroj k získání vlastní politické moci, mohl ztratit zájem. 

Vládní pokus vrátit do hry čistá lustrační osvědčení i pro členy vlády, tak může pro oponenty ANO nabízet i další světlou stránku: možné silné pnutí těmi, kdo by si přáli ANO legitimizovat coby součást demokratického provozu, a těmi, pro něž je v hnutí ANO vše natolik „o Babišovi“, že raději půjdou—i kvůli lustračnímu—zákonu do koalice s SPD. 

Deník Referendum, 15.3.2024