Andrej Babiš se v obraně svých nejrůznějších politických přešlapů odvolává opakovaně na děti. Už v roce 2016 přiznal v Poslanecké sněmovně, že Čapí hnízdo, jehož vlastnickou strukturu před tím tajil, vlastní jeho děti a bratr jeho partnerky. Zdůvodnil to takto: „Nemohl jsem říct pravdu, to přeci musí každý rodič pochopit. Děti jsou to nejcennější, co máme.“
O dva roky později se rozhořela aféra okolo údajného únosu Babišova syna na Ruskem okupovaný Krym s cílem znemožnit mu vypovídat v kauze Čapí hnízdo. Babiš se i v této–dosti bizarní kauze–hájil, že se svému synovi, který je duševně nemocný, snažil jen pomoct. Vždyť děti jsou pro něj přeci to nejcennější.
Obrázek o skutečné povaze vztahů mezi Babišem a jeho synem si mohla udělat veřejnost z četných reportáží v médiích. Babiš mladší opakovaně tvrdil, že se stal obětí komplotu organizovaného svým otcem, odmítal se s ním setkávat. Starší Babiš odbýval, a dodnes odbývá, různá obvinění ze strany svého syna jako výplody duševně nemocného člověka.
Děti a mír
Děti jako údajně to nejcennější, co Andrej Babiš má, se nyní objevily na scéně znovu v souvislosti s jeho výroky na adresu ruské agrese na Ukrajině a s ní související možnosti, že se ruská agrese nemusí zastavit na hranicích Ukrajiny.
Babiš se už během prezidentské kampaně v loňském roce rozhodl postavit do role mírotvorce. Svoji pozici se svými poradci evidentně důkladně nepromyslel, takže když se ho v jedné z prezidentských debat moderátor zeptal, zda by v případě napadení Polska nebo baltských států poslal české vojáky v rámci NATO na pomoc spojenecké zemi, takovou pomoc odmítl.
Později vysvětloval, že šlo o nedorozumění, prý jen nechce válku. Zejména je pro něj nepředstavitelné, že by posílal děti do války. S Ruskem je prý třeba jednat o míru a kdyby se stal prezidentem, využil by svoje kontakty na přední politiky ke svolání mírových jednání.
Mírotvorné záměry Babiše nebyly nikdy příliš jasné. Kupříkladu: byl by ochoten jednat s Ruskem, i pokud by trvalo na tom, že si ponechá okupovaná území? Jeho politika v této věci sklouzla do obecných prohlášení typu „chci mír“, přičemž evidentně mířila na jeho elektorát: starší voliče vyděšené děním na mezinárodní scéně.
Děti a Lipavský
Děti se objevily na scéně i poté, co média zveřejnila Babišovu emailovou zprávu jeho poradcům, v níž v reakci na slova ministra zahraničí Jana Lipavského, že je bezpečnostním rizikem, žádal, aby mu poradci dodali o Lipavském informace, včetně těch o jeho dětech.
Babiš na bobtnající skandál reagoval tvrzeními, že informace o dětech Lipavského chtěl jen proto, aby se ho mohl zeptat během parlamentní diskuze, zda by poslal bojovat na Ukrajinu svoje děti. Jinými slovy: když Lipavský nebo další činitelé vládní koalice, či náčelník generálního štábu mluví prý o tom, že Rusku nelze ustupovat, ba že se možná dokonce musíme připravit na válečný střet, chce Babiš vědět, zda by do války poslali svoje děti.
Tón Babišovy emailové zprávy, v níž použil na adresu Lipavského vulgární označení, rozhodně nevyzněl jako slušná žádost o informace, s jejíchž pomocí by Babiš chtěl apelovat na ministrovy otcovské instinkty. Zpráva vyzněla spíše jako žádost mafiánského bosse, který si chce došlápnout na někoho, kdo mu šlápl na kuří oko.
Lavírování v bezpečnostních otázkách je evidentně Babišovo slabé místo. Jeho odpověď v prezidentské debatě ho v podstatě diskvalifikovala v očích veřejnosti coby možného prezidenta. A když se k rétorice ve stylu „chci mír“ nedávno opět vrátil, zamotával se do logických nekonzistentností. Nikdy nebyl schopný vysvětlit, s kým by se mělo jednat a jaká by měla být východiska i cíle případných mírových jednání.
Na scénu tedy opět vtrhly děti. Chtěl by opravdu Lipavský poslat do války svoje děti? To Babiš svoje děti do války poslat odmítá.
Děti ve válce
Je zajímavé, že vládní koalice, která kvůli Babišově emailu svolala mimořádné zasedání Sněmovny, Babišovi dovolila, aby svoje zmatené postoje v otázce bezpečnosti přebíjel srdceryvnými výroky o dětech. O těch zase jednou mluvil jako o tom nejcennějším, co máme, a které on tudíž odmítá posílat do války.
Za prvé, nezáleží na Babišovi, zda by jeho děti, nebo děti kohokoliv jiného, v případě konfliktu s Ruskem nakonec nemusely jít do války. To je rozhodnutí státu.
Za druhé, pokud se nám Babiš snaží říct, že kdyby byl u moci, raději by se Rusku vzdal, nebo by přistoupil na jeho vyděračské požadavky na Ukrajině, než aby poslal své děti do války, je to na pováženou. Nebo by je snad raději poslal někam do bezpečí, a ve válce nechal bojovat děti jiných rodičů? Koneckonců
všichni vojáci v české armádě jsou někoho děti.
Pokud se Babiš jen snaží posílit s pomocí odkazů na to, že přeci nechceme posílat děti do války, svoje výzvy k jednání o míru, měla by vládní koalice jasně požadovat, ať vysvětlí, jakou údajnou mírovou iniciativou děti od případné války s Ruskem uchrání.
Každopádně jeho opakované zneužívání emocí ve stylu „děti jsou to nejcennější, co máme“ k ospravedlnění pochybného jednání v kauzách, jako je Čapí hnízdo, nebo k „mírovým“ výzvám, za nimiž logický rozbor najde jen mnichovanství, je nechutné. Vládní koalice zmeškala příležitost, když Babišovi zase jednou dovolila, aby pokrytecké divadlo, v němž figuruje jeho údajná láska k dětem, rozehrála emocionálně vydíral veřejnost v otázce, která vyžaduje nejvyšší možnou míru racionality.
Deník Referendum, 22.3.2024