Hlavním mottem masových protestů na amerických univerzitách je odpor ke způsobu, jakým Izrael vede válku v Gaze v reakci na teroristické útoky Hamásu na Izrael z 7. října minulého roku. Ačkoliv v mediálním zpravodajství o těchto protestech hraje, jak to bývá, prim reportování excesů a dramat, většina studentů—bez násilí a zbytečných excesů–především požaduje, aby jejich univerzity zmrazily ekonomickou spolupráci s Izraelem a s firmami na Izrael napojenými. A aby americká vláda přestala posílat do Izraele finanční a vojenskou pomoc.
S tím, zda se Izrael dopouští v Gaze nepřípustného jednání (nebo dle mnohých dokonce genocidy) jak tvrdí většina protestujících studentů, a zda ve své politice vůči Palestincům porušuje mezinárodní právo, mnozí kritici studentských protestů samozřejmě polemizují. Jisté ale je, že studenti mají právo i na projevení takových názorů, ať už si o jejich „pomýlenosti“ myslí, kdo chce, co che. A že nejsou sami, protože podobná kritika politiky současné izraelské vlády zaznívá i z některých mezinárodních organizací či vlád jiných zemí, stále více dokonce i z Bílého domu.
Jak to to v podobných vzedmutích masového odporu bývá, na studentské hnutí se nabalily různé radikální skupiny, takže na demonstracích zaznívají i hesla na podporu Hamásu nebo antisemitské výroky. A mezi studenty, kteří žádají konec izraelské intervence v Gaze i celkovou změnu izraelské politiky vůči Palestincům, a studenty, kteří Izrael hájí, vypukají i fyzické potyčky.
Dělení sil přitom není jednoznačné. Proti politice Izraele protestují i mnozí židovští studenti. A mezi studenty panují velké rozdíly, i pokud jde o militantnost jejich chování. Zatímco část chce jen mírumilovně vyjádřit svůj názor, jiní přistoupili k akcím, které porušují pravidla stanovené jejich univerzitami nebo dokonce zákon. A další svoje protesty proti politice izraelské vlády koření i antisemitismem.
Biden na tenkém ledě
Prezident Joe Biden poměrně dlouho čekal s reakcí na tyto protesty právě proto, že v jeho uvažování bylo třeba vyvažovat právo na svobodu projevu, kterou zaručuje americká ústava, a případné porušování vlády zákona. Když studenti na některých kampusech odmítli vyklidit stanové tábory, ač jim to jejich univerzity nařídily, anebo dokonce obsadili některé budovy, a protesty obecně začaly znemožňovat ostatním studentům, aby mohli pokračovat ve studiu, nastal dle Bidena okamžik, kdy se bylo nutné–při uznání práva na svobodu projevu—postavit se jasně za obnovu vlády práva.
Ve svém prvním projevu k dění na univerzitách tak sice formálně uznal právo studentů na svobodu projevu (přičemž ovšem odsoudil excesy, jako jsou antisemitské projevy), ale zároveň požadoval „obnovení pořádku“. Jeho administrativa našlapuje podobně opatrně i okolo Izraele, který se snažila několik týdnů přimět, aby nezasahoval vojensky v Rafáhu v jižní části Gazy. USA v posledních dnech dokonce omezila dodávky některých zbraní a munice Izraeli.
Snaha o vyvažování ovšem Bidenovi nijak nepomáhá ve veřejném mínění. I mezi těmi studenty, kteří nejsou nijak militantní, panuje přesvědčení, že USA svojí předchozí i současnou podporou pro Izrael jsou fakticky komplicem Izraele. A to nejen, pokud jde o dodávky zbraní a přehlížení některých dřívějších přešlapů vlády Benjamina Netanjahua, ale také, pokud jde o zavírání oči nad začínající humanitární katastrofou v Gaze. Více než 70 procent americké veřejnosti si podle průzkumů myslí, že Biden dění okolo izraelské války v Gaze řeší špatně.
Do těchto průzkumů se přitom promítají i názory z „druhé strany“–tedy těch, kteří si myslí, že americká vláda postupuje proti demonstrujícím studentům příliš „měkce“. Anebo názory těch, kteří si myslí, že by Bidenova administrativa měla být ve své podpoře Izraele mnohem jednoznačnější a ostřeji vystupovat proti projevům antisemitismu. Nebo proti heslům na podporu Hamásu, včetně nepřípustných požadavků na zničení Izraele.
Jinými slovy: veřejné mínění je rozděleno tak, že Biden v podstatě nemůže udělat nic, co by mu přineslo většinovou podporu v této věci. Dění na amerických univerzitách nabralo vlastní dynamiku, kterou nelze politicky snadno kontrolovat. Politici se na tomto dění snaží sbírat politické body v podobě radikálních názorů, přičemž rozštěpená je i Bidenova demokratická strana.
Vše to připomíná rok 1968, kdy svým vlastním politickým životem začaly žít rozsáhlé protesty na amerických univerzitách proti válce ve Vietnamu, a dosluhující administrativa demokrata Lyndona Johnsona si s protesty nevěděla rady. V prezidentských volbách na podzim roku 1968 pak demokratického kandidáta Huberta Humpreyho porazil „problematický“ republikán Richard Nixon.
Trump na čekané
Podobně jako v roce 1968 je v souvislosti s děním na univerzitách hlavním nebezpečím pro Bidena v letošních volbách kombinace několika kritických faktorů. Tím nejdůležitějším je, že pro svoje vítězství potřebuje podporu mladé generace. Hrozí ale, že studenti, kteří si sice jistě většinově nepřejí ani zvolení Trumpa, zůstanou kvůli nespokojenosti s Bidenovou politikou doma.
Zároveň snaha Bílého domu opatrně balancovat ve složité situaci radikalizuje v neprospěch Bidena i ty voliče, kteří si naopak myslí, by Biden neměl ustupovat, a spíše se rázněji vypořádat s chaosem na univerzitách.
Nespokojenost panuje i mezi židovskými voliči, z nichž se mnozí obávají rostoucího antisemitismu, ale zároveň i mezi voliči podporujícími Palestinu. Shodou okolností největší počet voličů arabského původu žije ve státech, jako jsou Michigan či Wisconsin, které mohou rozhodnout o tom, kdo bude prezidentem.
Jinými slovy: studentské protesty mohou mít, stejně jako v roce 1968, nezamýšlené důsledky. I tehdy si většina demonstrujících studentů nepřála za prezidenta republikána Nixona. Měli za to, že bojují za správnou věc, ale nakonec nepřímo dopomohli ke zvolení právě Nixona. Letos může být „nezamýšleným“ důsledkem zvolení Trumpa.
Paradox tohoto pravděpodobného vývoje spočívá v tom, že Trump je požadavkům studentů vzdálen mnohem více než Biden. Kdyby byl prezidentem, jeho reakce na rozsáhlé protesty by byla pravděpodobně značně militantní, včetně hrozeb poslat na kampusy národní gardu a pokusů omezit svobodu projevu na univerzitách.
Není také znám tím, že by v minulosti vyjadřoval pochopení pro situaci Palestinců, ačkoliv jeho středovýchodní politika jako celek nebyla úplně neúspěšná. Hlavní strůjce této politiky v době, kdy byl prezidentem, jeho zeť Jared Kushner, se nedávno dokonce dal slyšet, že pobřeží Gazy „vyčištěné“ od palestinských civilistů by mohlo být skvělou investicí pro budování nemovitostí.
Pokud Trump v prezidentských volbách zvítězí, bude jeho politika vůči Izraeli v americkém domácím kontextu druhotná. Mladá generace, která mu kvůli své nespokojenosti s politikou současné administrativy vůči Izraeli může otevřít dveře do Bílého domu, spíše pocítí jiné aspekty jeho politiky. Konkrétně avizované snahy omezit svobodu projevu, pokusy přiškrtit justiční systém, nebo militantní postoje vůči emancipačním nárokům různých menšin.
Deník Referendum, 10.5.2024