V nové Evropské komisi, která začne úřadovat 1. prosince, i v novém Evropském parlamentu, sice dominují politické síly hájící liberální demokracii a právní stát, ale už krátce po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu 20. ledna příštího roku budou evropské instituce i politici v členských zemích EU vystaveni těžkým zkouškám.
Trump se ve vztahu k EU zcela jistě vrátí k „bilateralizaci“ vztahů s evropskými zeměmi—tedy politice, kterou se pokoušel praktikovat už během svého prvního prezidentského mandátu. Jinými slovy, jelikož Trump považuje EU jako celek za silného ekonomického konkurenta USA, který stojí v cestě jeho snahám „udělat Ameriku opět velkou“ na úkor všech ostatních, bude upřednostňovat bilaterální vztahy s jednotlivými evropskými zeměmi, které bude přesvědčovat, že se jim v určitých oblastech vyplatí nadřadit vztahy s USA těm se zbytkem EU.
Jelikož je bezpečnostní architektura Evropy založena už od 2. světové války na silné roli USA, bude mít Trump v rukou silné páky přinejmenším v oblasti bezpečnosti. Druhou klíčovou oblastí budou vztahy s Čínou. V nich bude Trump stavět evropské země před dilema, zda jsou v jeho případné obchodní válce s Čínou na straně USA, anebo naopak spíše Číny.
Pro EU bude těžké reagovat na tento tlak jednotně, s čímž bude Trumpova administrativa v uskutečňování agendy MAGA (Udělejme Ameriku opět velkou) pracovat. Evropské země, které se případně připojí k USA v konfrontaci s Čínou, mohou být různými způsoby odměňovány, ty ostatní různými způsoby ekonomicky „trestány“.
To samé se může stát ve vztahu k agresi Ruska na Ukrajině. Pokud se Trump rozhodne pro mnichovanské řešení konfliktu ve prospěch Ruska a na úkor Ukrajiny, je jisté, že s tím bude mít řada evropských zemí problémy. Některé, jako jsou Maďarsko a Slovensko, ovšem už teď takovému řešení tleskají, a Trumpova administrativa se může pokoušet s pomocí politiky „cukru a biče“ v bezpečnostní oblasti, v níž, jak už bylo řečeno, má silné páky, nutit k přijetí takového řešení i ostatní země.
Obchodní válka s Evropou
Trump také může, jak ostatně naznačuje, vyvolat obchodní válku nejen s Čínou a sousedy USA na severoamerickém kontinentu, ale i s Evropou. Když před několika dny oznámil, že uvalí cla ve výši 25% na veškeré zboží dovážené z Kanady a Mexika, byli jsme svědky dvou zcela odlišných reakcí.
Zatímco kanadský premiér Justin Trudeau oznámil, že Kanada je připravená vyjednávat o Trumpových požadavcích, aby případné uvalení cel odvrátila, mexická prezidentka Claudie Sheinbaumová vydala prohlášení, v němž hrozí, že Mexico uvalí stejná cla na zboží z USA. Vezmeme-li v úvahu, že americké firmy exportují do Mexika zboží v hodnotě téměř 400 miliard dolarů ročně, mohla by obchodní válka Trumpa s Mexikem citelně bolet.
Pokud Trump uvalí cla na evropské zboží, bude pro něj zásadní, aby EU nereagovala jednotně—a jako Mexiko. Má nemalou šanci být úspěšný, pokud evropské země začnou vyjednávat s USA o odpuštění sankcí nebo jejich změkčení bilaterálně. Netřeba dodávat, že v EU mohou snahy jednotlivých zemí vyjednat si v obchodu s USA příznivější podmínky mít rozkladné účinky.
Trump bude možnost uvalení cel na evropské zboží využívat i k nátlaku na Brusel, aby EU podpořila USA v případné obchodní válce s Čínou. Jelikož různé evropské země obchodují s Čínou s různou intenzitou, a velké firmy z těchto zemí v Číně podnikají, bude mít i v tomto případě Trumpova administrativa dost možností, jak uplatňovat politiku dle hesla „rozděl a panuj“.
Rozvracení liberální demokracie
Pokud Trump uskuteční doma i jenom část toho, co sliboval ve volební kampani, mohou se USA během krátké doby proměnit z bašty liberální demokracie v polodemokratický režim s fašizujícími tendencemi. Nepřátelé liberální demokracie v zemích Evropské unie to možná instinktivně vycítili lépe než zastánci liberální demokracie, kteří se mnohdy dál utěšují tím, že Trumpovy případné antiliberální choutky zastaví americké instituce a občanská společnost. A že pro Evropu může být případný Trumpův nátlak „užitečný budíček.“
Nemálo evropských příznivců Trumpa sice argumentuje tak, že Trump pro ně znamená vítězství konzervativismu a „zdravého rozumu“ nad zhoubným progresivismem amerických demokratů, ale ve skutečnosti Trump evropským nacionálním populistům a krajní pravici imponuje proto, že chce zničit liberální demokracii. To, že schovává tyto plány za údajné snahy rozmetat údajně zkorumpovaný washingtonský establishment či návrat k tradicím, na tom nic nemění.
I evropská krajní pravice a nacionální populisté se schovávají za údajně oprávněný boj se zkorumpovanými liberálními elitami. Jejich cíle jsou těm Trupovým dost podobné.
Evropu tedy čeká zkouška Trumpem nejen v podobě případné obchodní války či vydírání ohledně řešení konfliktu na Ukrajině, ale také v podobě posílení politických sil odmítajících liberální demokracii. V čele některých zemích, jako je Maďarsko a Slovensko, už boj proti údajnému zhoubnému „progresivismu“ liberálních elit a politických sil vedou vlády uhnětené z podobného ideologického těsta, jako je přicházející Trumpova administrativa.
Na západě Evropy krajní pravice a nacionální populisté posilují, i když zatím se—s výjimkou Itálie—nedostali do čela vlád, protože je i v případě jejich volebního vítězství dokážou liberální demokraté vyšachovat s z vlády. I za cenu velkých koalic přes politický střed.
Dá se očekávat, že Trumpovo očekávané podřezávaní liberální demokracie v USA nalije evropské krajní pravici a nacionálním populistům novu krev do žil. Nemluvě o tom, že Trumpovi ideologičtí spojenci z USA začnou podnikat do Evropy „spanilé jízdy“ s cílem liberální demokracii v Evropě oslabovat–podobné těm, které už v minulosti podnikl Steve Bannon, když chtěl vytvořit cosi jako internacionálu krajní pravice.
Jak může EU reagovat
Evropská unie bohužel nemá mechanismy, které by dokázaly účinně izolovat krajně pravicové či nacionálně populistické režimy porušující principy právního státu a hodnoty EU. Nejtěžším kalibrem v tomto směru je článek 7 evropských smluv, který může být teoreticky využit k suspendování hlasovacích práv „renegátských“ zemí. Jelikož je ale ke zbavení hlasovacích práv třeba jednomyslnosti všech ostatních členských zemí, je už nyní jasné, že dokud má kupříkladu Maďarsko spojence ve Slovensku, a naopak, nic takového se nestane.
Brusel může sice trestat země porušující principy právního státu či sabotující dohodnuté evropské postoje a sankce vůči Rusku s pomocí finančních nástrojů. Jenže tyto pokusy v minulosti občas selhávaly, když kupříkladu Maďarsko využilo hrozby veta vůči některým zásadním iniciativám EU k nepokrytému vydírání.
Řešením by bylo zpružení rozhodovacích mechanismů EU v podobě posílení rozhodování kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti v řadě oblastí, jenže nejen Maďarsko a Slovensko, ale i některé další postkomunistické země střední Evropy, tyto reformy z různých důvodů vehementně odmítají. EU tak může být tváří v tvář velkým výzvám, včetně konfrontace s USA, paralyzovaná.
To ovšem může vyprovokovat velké hráče v EU k tomu, aby „potížisty“ obešly. Po rozhodných akcích EU v době epidemie covidu i poměrné jednoty v přijímání sankcí vůči Rusku po jeho útoku na Ukrajinu se už zdálo, že jsou zažehnány úvahy o vytvoření dvourychlostní či vícerychlostní Evropy. Ty se teď mohou vrátit.
Země evropského Západu mohou znovu začít uvažovat o vytvoření tvrdého jádra, v němž bude integrace probíhat rychleji než ve zbytku EU—s cílem zajistit větší akceschopnost těchto více integrovaných zemí v zahraniční a bezpečnostní politice. Takové tvrdé jádro by se v některých svých rozhodnutích nemuselo ohlížet na země, které evropskou integraci brzdí nebo rovnou sabotují.
Trumpova případná konfrontace s EU by mohla tyto snahy rychle znovu oživit. Podle jakých linií by k takovému vytvoření tvrdého jádra došlo, bude mít zásadní význam i pro Českou republiku.
Chybějící české kotvy
Vláda Petra Fialy, která vlastně vznikla jako koalice stran bránících liberální demokracii proti nacionálnímu populismu Andreje Babiše a proti krajní pravici, bohužel zmeškala řadu příležitostí, jak ukotvit Českou republiku pevněji ve společenství těch evropských zemí, které jsou odhodlány liberální demokracii bránit.
Jedním z příkladů je její přístup k případnému přijetí společné evropské měny. Vláda o této otázce buď zásadní debatu s veřejností vůbec nevedla, anebo ji vedla–stejně jako jiné české vlády v minulosti–z pozic ekonomického účetnictví a poněkud alibistických argumentů, že na přijetí eura není připravena česká veřejnost.
V české debatě tak i během vládnutí kabinetu ostentativně bránícího liberální demokracii proti jejím nepřátelům opět téměř zcela chyběly argumenty, že euro je nejen ekonomický ale i politický projekt. A že náš závazek z přístupové smlouvy, schválené v referendu už v roce 2002, nebyl jen nějakou obecnou deklarací, ale předpoklad těsnějšího politického spojení a solidarity se zbytkem EU.
V české debatě téměř vůbec nezaznělo, že euro je i geopolitický projekt. Vstup do eurozóny je další z kotev, které by nás těsněji poutaly k Evropské unii. Když nyní Fialova vláda snahy o zahájení přistupování k euru definitivně odpískala a alibisticky je nechala na vládě příští, učinila Českou republiku zranitelnější vůči snahám případné protievropské a neliberální vlády příští oslabit českou příslušnost k EU.
Skeptici mohou namítnout, že příslušnost k eurozóně žádnou silnou evropskou kotvou není, čehož je dobrým příkladem Slovensko. To je sice pravda, pokud jde o rétoriku a některé konkrétní kroky slovenské vlády, ale zároveň je jasné, že na Slovensku by byla mnohem obtížnější debata o vystoupení z EU, než by tomu bylo případně u nás. Snahy vyvázat se ze společné evropské měny by mělo pro Slovensko devastující dopady.
Naše vládní většina také—víceméně zbytečně—propásla šanci ukotvit Českou republiku ve společenství většiny západních zemí, které schválily manželství pro všechny a ratifikovaly Istanbulskou úmluvu o potírání násilí na ženách. Zbytečně proto, že veřejnost většinově zakotvení manželství pro všechny a Istanbulskou úmluvu podporuje.
Může se zdát, že skutečnost, že Česká republika manželství pro všechny nezavedla, a neratifikovala Istanbulskou úmluvu, není až tak důležitá, jenže oba kroky v sobě nesou zásadní symboliku. Naše země tak zůstává v jednom „ideovém“ táboře s Ruskem a jeho východoevropskými názorovými klony brojícími ve jménu nacionálně-konzervativních tradic proti západní „dekadenci“.
Pevnější kotvy, které by nás držely ve světle toho, co se po nástupu Trumpa–a téměř jistě po příštích sněmovních volbách u nás—dá čekat, nevytvořila Fialova vláda ani v mezinárodní politice. Ačkoliv si po ruské invazi na Ukrajinu udělala dobré jméno svojí podporou Ukrajiny a následně i kompetentním přístupem k předsednictví EU, nebyla schopná se jasně distancovat od stále více toxického visegrádského spojenectví s Maďarskem a Slovenskem.
Česká republika je tak chtě nechtě dál vnímána na Západě jako součást této skupiny. A jelikož po příštích volbách se k moci u nás skoro jistě dostane spojenec Viktora Orbána, nechává Fialova vláda v podobě neochoty se od V4 jasně distancovat, nebo z V4 dokonce vystoupit, Babišovi otevřené dveře, aby se visegrádská skupina—bez Polska pod vedením Donalda Tuska–stala za účasti České republiky aktivní platformou pro protievropskou a proruskou politiku.
Česká vláda také zmeškala možnost připojit se k nedávno vzniklé skupině dvanácti severoevropských zemí, jejímž cílem je podporovat Ukrajinu. Česká republika sice nebyla k účasti v této skupině přizvána, ale stalo se tak zřejmě především z důvodů geografie. Jisté přitom je, že kdyby si česká vláda o účast řekla, těžko by byla odmítnuta už vzhledem k tomu, že se v podpoře Ukrajiny doposud angažovala nadstandardně.
Účast v této skupině by přitom byla další kotvou, která by případné Babišově vládě ztížila přechod do tábora zemí, které volají po míru „za každou cenu.“ Odchod z této skupiny, která chce být spojencem Ukrajiny nad rámec toho, co nabízí NATO a EU, by musel Babiš přinejmenším nějak srozumitelně zdůvodnit.
Fialova vláda neudělala příliš mnoho, aby nastavila mantinely možnému nástupu českého trumpismu v podání Babiše a spol., ani na domácí scéně. Veřejnoprávní média nechává ve stavu, kdy jsou zranitelná v případě nástupu antiliberálních sil. A nevyužila politicky ani toho, že se Babiš otevřeně připojil na evropské scéně k nacionálně populistické frakci Patrioti pro Evropu, v níž se to hemží proruskými stranami.
Místo toho, některé politické strany ve vládní koalici s ANO spolupracují na regionální úrovni. Ve Sněmovně si nechávají navzdory své většině líbit obstrukce a snahy paralyzovat chod parlamentní demokracie s pomocí neustálého svolávání mimořádných schůzí.
Vládní koalice přitom už mohla dávno změnit jednací řád Sněmovny—třeba po vzoru Rakouska, které v minulosti též čelilo obstrukcím krajní pravice. Jediné, co se vládní koalici podařilo na poli boje o demokracii prosadit, je korespondenční volba.
Nástup českého trumpismu pod značkou Babiš a spol. po příštích volbách tak nechává českou demokracii, kterou údajně přišla Fialova vláda v roce 2021 bránit, zranitelnou. Ani v evropské ani v domácí politice nevytvořila Fialova vláda „kotvy“, které by populisty a krajní pravici v případě jejich nástupu do čela země přinejmenším brzdily. Už za rok toho mohou čeští liberální demokraté litovat.
Deník Referendum, 29.11.2024