Letošní volby byly prvními od roku 1990, v nichž se do Poslanecké sněmovny neprobojovala žádná politická strana, kterou lze popsat jako liberální. Už Občanské forum po volbách v roce 1990 obsahovalo hned několik politických proudů, které se ideologicky zaštiťovaly liberalismem . Když se OF v roce 1991 rozštěpilo, hlásily se k liberalismu—s různou intenzitou—jak Občanská demokratická strana, tak Občanské hnutí.
Po volbách v roce 1992 bylo v Poslanecké sněmovně možné najít hned tři politické subjekty, které o sobě tvrdily, že reprezentují různé verze liberalismu:
ODS, Občanskou demokratickou alianci, a Liberálně sociální unii. Navíc Občanské hnutí získalo ve volbách 4.9 procenta hlasů a parlamentní zastoupení mu tak uniklo jen o vlas. O rok později se OH přejmenovalo na Svobodné demokraty, kteří se ovšem už do parlamentu nevrátili.
Tyto údaje je ovšem nutné zasadit do příslušného kontextu. Po pádu komunistického režimu totiž panovalo poměrně velké zmatení politických jazyků. V zemi bylo jen málo politiků nebo teoretiků, kteří skutečně rozuměli pojmům, jako liberalismus nebo konzervatizmus. Politický liberalismus byl dosti často zaměňován za libertinismus, ekonomický neoliberalimus, nebo konzervatizmus.
I proto o sobě některé strany mohly dost dlouho tvrdit, že jejich postoje jsou kombinací liberalismu a konzervatizmu, ačkoliv tyto dvě politické filozofie jsou na Západě považovány spíše za vzájemně antagonistické. Výsledkem bylo, že například ODS a ODA si musely s postupem času vybrat, čím vlastně chtějí být. Zatímco ODA se rozhodla pro tradiční konzervatizmus, ODS se postupně transformovala v národnicko-konzervativní subjekt, který není možné jasně přiřadit ani k jedné ze dvou výše zmíněných politických filozofií.
Tento vnitřní střet o identitu byl i jednou z příčin rozštěpení ODS v roce 1997. Nebylo náhodou, že mezi politiky, kteří ODS opustili a založili Unii svobody, převažovali lidé s liberálním smýšlením nad konzervativci a národnickými populisty. US se pak na několik let stala nejviditelnější politickou baštou českého liberalismu. Po letošních volbách, kdy US zmizela z politické mapy, by se tak mohlo zdát, že liberalismus v Česku je u konce s dechem. Ve skutečnosti jsou věci trochu komplikovanější.
Dříve či později infikována
Vznik českého liberalismu je spojován se jmény Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého. Havlíčkova stať „Co jest obec?“ (1846) je považována za první významné dílo, které se hlásí k liberalismu. Samostatný politický subjekt čeští liberálové poprvé vytvořili v roce 1874, kdy opustili Staročeskou stranu a založili Národní stranu svobodomyslnou, která byla známa jako Mladočeši. V roce 1887 ale stranu opustilo radikální křídlo a založilo Stranu radikálně pokrokovou. O dva roky později se odštěpila frakce, která zformovala Českou státoprávně demokratickou stranu.
Už v té době bylo zřejmé, že liberalismus v čisté podobě to nebude mít v českých zemích lehké. Liberální ideje se často mísily s konzervativními postoji, a zejména pak s různými formami národnictví. Tato nesourodá směsice politických názorů také tvořila identitu Československé národní demokracie, která vznikla v roce 1919 sloučením Mladočechů s některými menšími stranami.
Liberalismus není, jak se dnes často mylně v Česku argumentuje, jednoznačně pravicová ideologie. Kromě důrazu na svobodu jedince ve vztahu ke státu, některé odnože liberalismu vždy akcentovaly roli společenské odpovědnosti, solidarity a občanských ctností. I Havlíčkova stať „Co jest obec?“ nepochybně patří právě k této socializující větvi liberalismu. Levicové znaménko si liberalismus vysloužil už během francouzského osvícenství a revoluce, zatímco za pravicovou ideologii byl považován konzervatizmus.
I v českých zemích tak kromě výše zmíněného „pravicového“ liberalismu, který se mísil s některými konzervativními postoji, vznikla v roce 1898 levicově liberální Národní strana sociální, která se po roce 1918 přeměnila v Českou socialistickou stranu a v roce 1926 Československou národně socialistickou stranu. Není bez zajímavosti, že se tak stalo po sloučení České socialistické strany s Národní stranou práce, kterou v roce 1924 založili příznivci Tomáše G. Masaryka, kteří vesměs odešli z Československé národní demokracie. Sám Masaryk je občas považován za levicového liberála, ačkoliv se označení „liberál“ zuřivě bránil.
V tomto historickém exkursu jsou zajímavé především překvapivé paralely se současným vývojem. V českých zemích téměř nikdy neměla čistě liberální strana šanci na výrazný úspěch. Většina liberálních hnutí—ať nalevo nebo napravo od politického středu—byla dříve či později „infikována“ jinými ideologiemi a silnými národnickými tendencemi. Liberálové se tak už v pozdním Rakousku-Uhersku i později v první republice sdružovali spíše v malých stranách a spolcích. Neměli větší vliv.
Národní demokraté se v první republice eventuálně vyvinuli ve stranu, jejíž konzervativně nacionální politika silně připomíná postoje dnešní ODS. Liberálních idejí zbylo v této straně pramálo. To samé platí i o národních socialistech, kde nad liberální agendou měly postupně stále více navrch socialistické a národnické ideje.
Podobný vývoj se v liberálním prostředí odehrál po roce 1989. Čistě liberální formace zůstávají na okraji, zatímco politické strany, které se původně hlásily k liberalismu, postupně přecházejí na jiné pozice. Toto vše nepochybně souvisí s politickou kulturou v českých zemích. Ta sice staví na určitém přirozeném volnomyšlenkářství Čechů (souvisejícím s nízkou religiozitou a českým plebejstvím), ale ještě více na tradičním českém provincialismu a kolektivistických tendencích.
Liberalismus a levice
Diskuse o liberalismu, která se v českém prostředí vede sedmnáct let po pádu komunismu, se ovšem odehrává částečně mimo kontext vývoje na západ od nás. Od nástupu postindustriálního věku a globalizace totiž došlo ve většině západoevropských demokracií nejen k zajímavé změně pozic mezi pravicí a levicí, ale i k určitému rozmazání těchto pojmů.
Liberalismus byl po nástupu klasických sociálně demokratických stran, hlásících se k marxismu, většinou považován za pravicovou ideologii. Důraz na individuální svobody a malý stát, který bylo možné najít v programech velkých pravicových stran, byl v ostrém kontrastu s akcentem tradičního sociáldemokratismu na solidaritu, pečovatelský stát a státní regulaci.
Jenže zhruba od konce 70.let minulého století sociálně demokratické strany začaly reagovat na sociální změny působené zejména novými technologiemi tak, že pravici postupně vyvlastnily liberální agendu. Vyvrcholením tohoto trendu byly teorie i praxe tzv. třetí cesty, které vzešly z intelektuálního prostředí v okolí britských labouristů. S trochou nadsázky by bylo možné argumentovat, že liberalismus se na konci 20. století vrátil tam, kde původně začínal—tedy na levici.
Výsledkem tohoto procesu je ovšem i jisté zmatení pojmů. Zatímco pravice byla v 19. století spojována s kapitálem, individualismem a „malým státem“, sociálně demokratické strany naopak chtěly s pomocí státu bránit „lidi práce“. Na konci 20. století se ovšem sociálně demokratické strany staly vesměs zastánkyněmi procesu globalizace (tedy vlastně globálního kapitalismu), který vidí jako pozitivní výzvu. A staly se i obránkyněmi nejrůznějších práv jedinců, ideologicky odvozovaných od liberálně universalistických nároků ideologie lidských práv. Levice též mnohem více než pravice akcentuje roli občanské společnosti, což je ve své podstatě koncept vyrostlý z liberalismu.
Občanská pravice, zbavená liberální agendy, se naopak posunula k obraně národních států v boji s nejrůznějšími integračními procesy, které si vynucuje globalizace. Vedle tradičních konzervativních idejí, jako je například kritika rozpadu rodiny, které už dříve hájila křesťanská pravice, si občanská pravice nově osvojila například kritiku multikulturalismu a přistěhovalectví. V jistém slova smyslu se tak nové dělení evropské politiky podobá stále víc tomu, které už dlouho platí v USA. Zatímco levice je tam spojována s liberalismem (který reprezentuje Demokratická strana), pravice, reprezentovaná Republikány, v sobě kombinuje náboženský a sekulární konzervatizmus.
Liberální levice–jak v Evropě, tak v USA–je vesměs otevřená „moderním“ idejím, jako je registrované partnerství, větší práva žen či tolerance k imigrantům, zatímco pravice je v těchto oblastech zdrženlivá. A za cenu určitého zjednodušení je též možné tvrdit, že zatímco liberální levice je otevřená nadnárodní integraci, pravice—jak za oceánem, tak v Evropě—je opatrná.
V Evropě je ovšem nutné v pravé části politického spektra rozlišovat mezi občanskou pravicí a křesťansko-demokratickými stranami. Ač se v domácí politice v lecčems podobají, v mezinárodní politice je křesťanská pravice více „universalistická“, což se projevuje i její větší podporou pro nadnárodní integrační procesy.
Nemoc českých liberálů
Po pádu Unie svobody do politické nicotnosti jsou liberálové v Česku momentálně zcela roztříštěni a bez většího politického významu. Některé formace, jako jsou Evropští demokraté, se sice pokoušejí od US převzít štafetu, ale šance, že by se jako věrohodný, volitelný subjekt dlouhodobě etablovala v české politice nějaká liberální strana, je poměrně malá.
Existuje pro to několik důvodů. Především pokračuje dlouhodobá nemoc současných českých liberálů, kterou je nedisciplinovanost a nejednotnost. Český liberalismus má nadbytek výrazných osobností, ale nedostatek vojska. V politickém prostoru napravo od středu existuje mnoho různých uskupení, která v podstatě vyznávají stejné myšlenky, ale vzhledem k osobním ambicím svých předáků jen těžko najdou společný jazyk.
Specifickou roli hraje Strana zelených. Mnoho liberálů evidentně dalo v posledních volbách hlasy právě této straně, protože byla schopna poměrně chytře prodávat veřejnosti některé liberálnější aspekty svého programu. Jenže SZ nemůže dlouhodobě být politickým domovem liberálů. Zelení jsou specifickou politickou kategorií. Mohou být nepochybně spojencem liberálních stran, a ještě více spojencem sociálních demokracií „třetí cesty“ (které akcentují ekologickou agendu a trvale udržitelný rozvoj), ale nezmění se v liberální politická uskupení.
Dalším problémem českých liberálů je skutečnost, že se většina z nich ještě stále chybně vidí na pravici. V dnešním Česku, stejně jako tomu bylo už v předválečném Československu, je ale pravice zcela ovládána národnicko-konzervativním populismem. Agenda ODS je v tomto směru dokonce ještě méně liberální, než je tomu v případě velkých pravicových stran na Západě. Proevropští liberálové tedy nemají na pravici spojence.
Sociální demokracie v Česku zase ještě nedospěla k poznání, že intelektuální kostru všech moderních sociálních demokracií na západ od nás tvoří levicoví (sociální) liberálové. Tím ponechává v limbu potenciálně silnou skupinu voličů, které by mohla rekrutovat například z universitního prostředí a vznikající střední třídy. Dlouhodobě je ovšem jasné, že budoucnost českých liberálů je spíše na pravém boku ČSSD, než na levém boku ODS.
Literární noviny, 10.7.2006