V evropské politice přestávají v přístupu k hospodářské politice platit tradiční dělící čáry mezi levicí a pravicí. Například v Itálii levice nedávno vyhrála volby navzdory plánům učinit z Itálie fiskálně odpovědnější zemi poté, co ji Berlusconiho pravice zadlužila tak, že není schopna plnit maastrichtská kritéria. V maďarských volbách obhájila levice právo vést zemi, ale neznamená to nezbytně pokračování politiky zadlužování. Zatímco pravice před volbami populisticky slibovala nereálné výdaje, levice našla odvahu mluvit o potřebě zkrotit státní finance.
Levice reformuje…
V Německu vloni těsně vyhrála pravice, ale stalo se tak částečně i proto, že levice v posledních dvou letech před volbami začala zavádět na německé poměry poměrně tuhé reformy. Pravice vyhrála i v Polsku, jenomže se brzy ukázalo, že její ekonomický program je levicovější, než byl program socialistických předchůdců. A ve Francii současná pravicová vláda opakovaně ukazuje, že reformy budou muset počkat až na vládu příští.
V posledních desetiletích už prostě automaticky neplatí, že pravice omezuje daně i výdaje, zatímco levice utrácí. Sociálně demokratické strany začaly v 90. letech minulého století akceptovat ve stále větší míře liberální agendu a posunuly se do politického středu, kde praktikují politiku, která by ještě před 30 lety byla považována za pravicovou. Postupem času sociálně demokratická levice pravici téměř zcela vyvlastnila liberální agendu.
Zároveň v reakci na tlaky globalizace a multikulturalismu vznikly strany, které byly zpočátku považovány za extrémně pravicové, ale jejichž agendu začaly postupně přejímat tradiční pravicové strany. „Odliberalizovaná“ pravice se v celé Evropě posunula buď ke konzervatizmu nebo k národnickému populismu, popřípadě k obojímu.
Pravice a národ
Sociálně-demokratické strany, které v 19. století vznikaly jako protipól kapitalismu, jsou dnes paradoxně hlavními obhájkyněmi globalizace—tedy globálního kapitalismu. Transformovaná pravice naopak stále častěji vystupuje jako obhájkyně národních států proti globalizaci–i když samozřejmě existují národní a další specifika. Například křesťansko-demokratická pravice je vesměs méně nacionalistická a více „proevropská“ než pravice „občanská“.
K rozmazávání rozdílů mezi pravicí a levicí v ekonomické oblasti dochází i proto, že moderní západní společnosti jsou natolik komplexními organismy, že se chtě nechtě ocitají stále více v područí expertních byrokracií, které nutí politiky hledat řešení okolo politického středu. Navíc panuje v těchto složitých společnostech značná setrvačnost, kterou podporuje i neochota lidí vychovaných sociálním státem cokoliv měnit.
V postkomunistických demokraciích jsou znaménka levice a pravice pomíchaná ještě více, protože nutnost privatizovat a transformovat hospodářství po pádu komunismu připadla rovnou měrou levici i pravici. Koridor, v němž se strany předsedající transformaci musely pohybovat, byl narýsován samotnou logikou transformačního úkolu. Ekonomické reformy, které by byly považovány na západ od nás za pravicové, tak prováděly často strany postkomunistické levice.
Obecně se dá říci, že v Evropě dochází k procesu, který už delší dobu funguje v USA. Rozlišování mezi pravicí a levicí na základě převážně ekonomických kritérií selhává; dělící čáry začínají vést především podél sociálních a morálních témat, jako je míra nacionalismu a přístup k přistěhovalectví nebo postoje k potratům a registrovanému partnerství.
Stačí kouknout za oceán
V USA Clintonova „levicová“ vláda spořila a nahromadila obrovské rozpočtové přebytky, zatímco Bushova „pravicová“ vláda stačila vytvořit historicky rekordní deficit—a to nejenom kvůli vysokým výdajům na válku v Iráku.
I v Evropě tak začíná dávat smysl, abychom místo pojmů pravice a levice spíše používali americké pojmy liberálové a konzervativci. Je sice pravda, že v Evropě je ještě stále levicový liberalismus leckde ve vleku starého sociáldemokratismu, který USA nezažily, ale i v evropské levici dnes převažují ve vztahu k tématům, jako jsou role rodiny, náboženství a práva nejrůznějších menšin víceméně liberální postoje, zatímco evropská pravice stále více připomíná americké konzervativce.
V oblasti ekonomické sice pravice i nadále ráda mluví o nižších daních či štíhlejším státu, ale tato hesla jsou často jen rétorikou a dosti záleží na konkrétních politických vůdcích. Ekonomické reformy tak může dnes zavádět jak liberální levice, tak konzervativní pravice. Stejně tak ale mohou politické strany náležející k těmto směrům své země neodpovědně zadlužovat nebo oddalovat nezbytné zeštíhlování přebujelého sociálního státu.
Hospodářské noviny, 2.5.2006