To, že se před druhým kolem senátních voleb tak snadno podařilo vytvořit širokou alianci proti Občanské demokratické straně, má a bude mít vliv na způsob, jakým funguje vládní koalice a celý politický systém v České republice v příštích měsících. Koaliční partneři Občanské demokratické strany se při volbách do Senátu poučili, že být proti ODS může být za určitých okolností výhodnější nežli být s ODS.
ODS je již několik let tažnou silou českého reformního procesu. Je politickou silou a pojmem natolik ústředním, že prakticky všechno ostatní se od ní odvozuje. Dokonce i nejsilnější opoziční strana, Sociální demokraté, jsou
tím, čím jsou nikoliv především zásluhou vlastního pozitivního programu, ale hlavně proto, že se negativně vymezují vůči ODS. Jejich nejviditelnějším programem je oponování ODS nikoliv jasně narýsovaný vlastní program.
Jak ukázaly senátní volby, i mnoho voličů se vymezuje buď jako voliči ODS nebo jako ti, kteří jsou proti ODS. Je samozřejmě jasné, že i všechny ostatní strany mají své voliče, kteří je volí pro to, co reprezentují, ale dynamika přesunu preferencí byla jak v červnových volbách tak ve volbách senátních určována v mnoha směrech právě postoji buď pro nebo proti ODS.
Toto ústřední postavení ODS je ale nejenom přínosem ale i největším nebezpečím pro Klausovu stranu. Tím, že se ostatní politické síly vymezují především vůči ODS, nalézají také v určitých okamžicích snadněji společný jazyk a postoje–proti ODS. S tím, jak došlo k přeskupení politických sil po červnových volbách, Klausova strana se v jistém slova smyslu stává stále izolovanější.
Zatímco před červnem neexistovala ke spojenectví menších pravicových stran s ODS téměř žádná alternativa, zřetelná změna společenské nálady vyjádřená výsledky červnových voleb i posílení postavení menších koaličních stran uvnitř koalice po červnu tuto situaci změnily. Vymezovat se proti ODS se pro menší koaliční strany stalo téměř nutností.
ODS si ovšem mnohé ze svých současných potíží s koaličními partnery zavinila sama. Ačkoliv červnové volby napověděly, že by měla výrazně změnit způsoby, kterými komunikuje jak s voliči, tak se svými spojenci, tak dokonce i s opozicí, ODS se z červnové lekce hned nepoučila. Svým koaličním partnerům sice učinila ústupky jak ve vládě tak v koaliční dohodě, ale jinak si počínala, jako by vše bylo při starém. Zbytečně konfrontační, sebejisté a místy arogantní chování ze strany lídrů ODS pokračovalo a ve změněné politické situaci se stalo zcela kontraproduktivní.
ODS nedokázala zvládnout ani jednání se svými koaličními partnery ani s posílenou opozicí. Namísto snahy o hledání konsensuálnějšího přístupu volila často konfrontační střety. Neodpovědné chování ČSSD tento trend ještě posilovalo. Jako bychom měli ve státě své opozice: opozici opoziční a opozici koaliční. Jako by ve státě chyběla síla, která vládne; zato každý každému oponoval. Politické rozklížení dostoupilo tak daleko, že si oponovali a oponují–často slepě a bez obsahu–nejen Václav Klaus a Miloš Zeman, ale navzájem i strany koaliční.
Ačkoliv se během letních měsíců v ODS mnoho mluvilo o tom, že je nutné najít přívětivější tvář, ODS nebyla schopna o takovém posunu přesvědčit ani voliče ani své koaliční partnery. Odmítnutí společných senátních kandidátek s ODA a KDU-ČSL bylo možná do určité míry logické ve světle předpokladů, že většinový systém zaručí ODS výrazné vítězství i bez pomoci jejich koaličních partnerů, a že by bylo nemoudré dopomoci k senátním křeslům stranám, jejichž
budoucí spojenectví bylo nejisté. Zároveň ale už tímto krokem ODS vytvořila zárodky situace, jíž jsme byli svědky v senátních volbách a jíž jsme svědky nyní. Koalice byla již tehdy zredukována na koalici v dolní sněmovně. ODS nyní částečně sklízí plody tohoto kroku. A sklízí též plody svých taktických chyb před druhým kolem senátních voleb, kdy své spojence vystrašila záblesky jim tak dobře známého dominantního chování.
ODS mohla KDU-ČSL částečně znovu získat zpět, kdyby se tak trochu neiracionálně nepostavila proti kandidátovi KDU-ČSL, Petru Pithartovi,
na místo předsedy Senátu. Pithart není a nebyl politický nepřítel transformačních idejí, které ODS reprezentuje. To, co o Pithartovi prohlásil Prezident Havel, když jeho kandidaturu podpořil, platí. Pro naprosto jednoznačné odmítnutí Pitharta ze strany ODS neexistoval žádný skutečně pádný důvod. Vyčuhovala z něho především zvláštní, téměř iracionální zášť, a snaha ODS opět si prosadit svou vůli. Protiúder KDU-ČSL v dolní sněmovně na sebe nedal dlouho čekat.
Výzvy k vytvoření přívětivější tváře a větší smířlivosti, které opakovaně zazněly na nedávném kongresu ODS, zatím zůstávají pouze výzvami. ODS zůstává v izolaci především proto, že styl jejího jednání příliš často irituje jak její spojence, tak její oponenty, tak i mnohé voliče. Pro českou politickou scénu je tento stav neštěstím, neboť–alespoň pokud jde o pozitivní program a tah dopředu–ODS je zatím nenahraditelná. Navíc, izolace ODS, i ze strany jejích koaličních spojenců, se může ještě prohloubit, neboť ODA je v reálném nebezpečí rozpolcení.
Hrozbu Václava Klause, že jeho strana odejde z koalice, může ODS politicky zúročit pouze tehdy, že dokáže voliče přesvědčit, že v tomto případě jde skutečně o principy. Pokud jí ale budou voliči a ostatní strany vnímat jako pouze další projev neschopnosti ODS smířit se s dílčími politickými porážkami, uvrhne naší největší stranu do ještě větší izolace.
Lidové noviny – 30. 12. 1996