Dvě největší české politické strany tvrdí, že opoziční smlouva byla vynucena starostí o zajištění politické stability v zemi. Zatímco v rámci politického kartelu vytvořeného smlouvou vládne mezi ODS a ČSSD vlídné porozumění pro společné projekty namířené proti ostatním politickým subjektům a pro rozdělování postů, za hranicemi kartelu spolu obě strany údajně stojí v příkrém ideologickém rozporu a i nadále spolu hodlají vést tuhý politický boj. „Stabilita“ opírající se o opoziční smlouvu je tak stejně dvojsmyslná jako mnoho dalších věcí, které tyto dvě strany vyhlašují nebo dělají, a produkuje zákonitě rozhodovací paralýzu.
Plnohodnotnější spolupráce obou stran–ať už formou koalice či prohloubením opoziční smlouvy (po kterém volal na sjezdu ČSSD Miloš Zeman)–by ale mohla být pro Českou republiku ještě nebezpečnější. Obě strany totiž mají společného mnohem více, než se na první pohled zdá. A to, co společného mají–jak znovu ukázaly jejich postoje ke krizi v Jugoslávii–jsou, zejména ve vztahu k zahraničí, opatrnictví, populistické národničení a provincionalismus. Programové spojení ČSSD a ODS by tyto rysy nejspíše zvýraznilo a ohrožovalo by naší pověst v NATO a naše směřování do EU ještě více, než se už děje. Takové spojení by též ještě více zmenšilo vliv těch politiků v obou stranách, kteří svými postoji podobným tendencím čelí.
Někteří komentátoři již před několika lety argumentovali, že máme vlastně dvě velké sociálně-demokratické strany–tedy právě ČSSD a ODS. Ta první se za sociálně demokratickou stranu oficiálně označuje, zatímco ta druhá se jako sociálně-demokratická strana během své vlády chovala–i když používala liberální rétoriku. Takový bonmot je trefný, ale ve skutečnosti pojmy „pravice“a „levice“ při zkoumání obou stran částečně selhávají, stejně jako selhávají pojmy „sociálně-demokratický“ a „liberální“.
Obě strany jsou především v zajetí nacionálně podbarveného myšlení, které by se některými svými rysy hodilo spíše na konec devatenáctého století. Jak ukázal znovu sjezd ČSSD, strana má zatím daleko k moderním sociálním demokraciím na západ od nás, které dnes stojí v politickém středu a ideologicky se opírají o levicový liberalismus. ČSSD navazuje svými činy a způsobem myšlení spíše na tradice českých národních socialistů.
Důraz na začleňování České republiky do evropských struktur se ve světle opatrnických postojů ČSSD vůči členství v NATO i vojenskému zásahu NATO v Jugoslávii, liknavosti vlády při plnění kritérií EU, či xenofobních postojů vůči sudetoněmecké otázce jeví spíše právě jen jako rétorika. Přidáme-li protekcionářské tendence v zahraničním obchodu či například ne tak nedávný ustrašený postoj vůči vysílání RFE/RL do Iráku a Iránu z území České republiky, je jasné, že ČSSD je stranou vnitřně rozpolcenou mezi nácionálně podbarvené zápectnictví a deklarované pro-evropské směřování.
ODS, s jejími postoji vůči Evropě, by s ČSSD bez problémů mohla sdílet společný domov pod národně socialistickým deštníkem. Strana stále více zdůrazňuje národní zájmy, zejména ve vztahu k EU–i když takové národní zájmy jsou obvykle pouze to, co za ně ODS z taktických důvodů v daném okamžiku považuje. Podle ODS musí EU zůstat sdružením suverénních národních států. Musíme být údajně opatrní, aby se naše národní identita nerozpustila v EU jako cukr v kávě. Během svého účinkování ve vládě ODS propagovala ideologii české národní výjimečnosti a obětovala jí možnou těsnou spolupráci s Polskem a Maďarskem. Důraz na „originální“ české postupy v privatizaci a důraz na udržení podniků v českých rukou (tedy jakýsi národní kapitalismus) zavedly hospodářské reformy do slepé uličky. Když posloucháme výroky některých předáků ODS například o plánech oddělit Rómy a většinovou populaci zdí v Matiční ulici v Ústí na Labem, mohli bychom si je snadno splést se sládkovci.
ODS prochází procesem „heiderizace“ a s původně liberálně-orientovanou stranou má již jen málo společného. Jedním z důvodů, proč v loňských volbách neuspěli Republikáni, je skutečnost, že jak ČSSD tak ODS vytvořily svou nacionálně-laděnou rétorikou politický domov pro xenofobní voliče této strany. To, že české politice dominují do sebe zahleděné a světu za českými humny nevěřící strany je ovšem z hlediska budoucnosti České republiky nedobrý vývoj. Politický kartel ODS a ČSSD by totiž mohl naši zemi–zejména ve vztahu k EU–postupně dostat do rostoucí izolace, ne nepodobné té, kterou si za vlády Mečiara vysloužilo sousední Slovensko.
Slovo – 23. 4. 1999