Čeští politici, věrni nejhorším tradicím české politiky 20. století, se nemohou shodnout na tom, zda oficiální vládní stanovisko vyjadřuje podporu koalici států, které—vedeny USA—zaútočily na Irák. S jistotou víme pouze tolik, že Česká republika nakonec není součástí této koalice, že čeští vojáci se nezapojí do válečných operací, ale že čeští vojáci zároveň smí pomoci vojákům koalice (a dokonce vstoupit na irácké území) v rámci humanitární mise, pokud by Irák použil zbraně hromadného ničení.
Vše ostatní je nejasné. Ministr zahraničí Cyril Svoboda si vládní stanovisko vyložil tak, že Česká republika není součástí koalice, ale podporuje válčící spojence. Jeho interpretace byla ovšem vzápětí dementována některými dalšími vládními politiky a významnými sociálními demokraty. Jinými slovy, politici se hádají, zda válečnou koalici podporujeme nebo ne.
Je to celé nanejvýš trapné. Oficiální česká politická reprezentace zase jednou není schopná v krizové situaci zaujmout jasné stanovisko a raději sedí na dvou židlích. Spojence podporujeme i nepodporujeme, v zálivu máme vojáky, ale neválčíme. Ve srovnání s Američany, Brity, Poláky či Australany (nemluvě o Izraeli, Jordánsku, Kuvajtu, atd.) nic skutečně neriskujeme, ale naši politici se tváří, jako by na jejich bedrech ležel osud celého světa. Ve skutečnosti většina z nich má na mysli především veřejné mínění doma.
Mezi nejvyššími politiky zcela jasně chybí politik kalibru Václava Havla, který je za podobných situací schopen mluvit jasným jazykem a vzít na sebe břímě
státnického postoje. Naši politici se bez Havla kroutí jako larvy, které žily v bezpečí pod kamenem, který někdo náhle zvednul. Světlo a nutnost něco udělat jsou jim evidentně nepříjemné.
Je tedy jasné, že naším postojem bude tradiční švejkování, tedy snaha vyklouznout z nějakého jasného stanoviska za každou cenu. Švejk byl ovšem větší kalibr než naši politici. Svým postojem totiž čelil absurdní válce pod praporem nedemokratické říše, za kterou nechtěl bojovat. V Iráku jde ovšem o zákrok demokratických zemí proti tyranovi, který pozabíjel mnoho lidí, vyráběl zbraně hromadného ničení (které neváhal použít proti vlastním obyvatelům), a vysmíval se opakovaně mezinárodnímu společenství. I když USA nakonec zaútočily bez nového mandátu OSN, z morálního hlediska by nemuselo být rozhodování pro české politiky tak těžké, jak se jeví.
21. 3. 2003