V postojích české politické reprezentace k válce v Iráku opět jednou zvítězilo čecháčkovství. To má nyní dokonce i oficiální posvěcení prezidenta. Ten nedávno prohlásil, že pokud by se Česká republika nechala dotlačit k odpovědi „ano“ či „ne“, udělala by hrubou chybu. „Naše stanovisko nemůže být ani americké, ani francouzské, naše stanovisko musí být české,“ řekl Václav Klaus.
Vysvětlil, že pro něj je českým stanoviskem „kombinace“ toho, co vidí jako absolutistickou normu pohledu na svět, pak toho, co nejvíce vyhovuje zemi, ve které žijeme, a rovněž toho, co adekvátním způsobem reaguje na naše partnerské či spojenecké svazky ve světě. České stanovisko v každém konkrétním případě prý musí být nějakým bodem uvnitř tohoto trojúhelníku.
Problémem je, že takovému českému stanovisku nikdo nerozumí, pokud zrovna není vzdělán v politické trigonometrii. Není české, je čecháčkovské, protože je vypočítavé a zbabělé. Dokonce i samotní vládní politici se hádají, co „české stanovisko“ znamená. Někteří si nejasný oficiální postoj vysvětlují tak, že sedíme spíše na židli francouzsko-německé, zatímco jiní si myslí, že sedíme spíše na židli americko-britské.
Mnohem srozumitelnější je postoj opozice. Občanská demokratická strana se jasně za útok na Irák postavila. Komunisté zase naopak jasně, i když občas poněkud demagogicky, argumentují proti válce.
Zatímco naši spojenci a sousedé byli schopni přijmout jasná stanoviska, čeští politici se rozhodli lavírovat. Takový postoj ovšem působí zmatky. Už proto by byl mnohem lepší jasný postoj, než politické švejkování. Ti, kdo podporují vojenský zásah v Iráku, mohou sice nesouhlasit s odlišným stanoviskem Francie, Německa, Belgie, nebo Rakouska, ale na druhé straně nemohou tyty země obviňovat z rozbředlosti politických postojů a oportunismu.
Stejně tak ti, kteří jsou kritičtí k vojenskému řešení irácké krize, jistě nesouhlasí s filozofií, která vedla politiky Austrálie, Dánska, Polska nebo Slovenska, aby vyjádřili jasnou podporu Spojeným státům a Velké Británii, nebo aby se na vojenské akci jejich země přímo podílely, ale každopádně bychom jen těžko mohli tyto země obvinit z neprincipiálnosti.
To čeští politici jsou jiní kabrňáci. Na jedné straně vyšlou do Perského zálivu vojenskou jednotku, na straně druhé jí ovšem nakonec zakáží, aby se podílela na vojenské akci. Na jedné straně mluví o spojenectví s USA, na straně druhé odmítají vyjádřit akcím USA dokonce třeba jen i slovní podporu a ujišťují nás, že my ve válce nejsme. Pokud je to ale tak, bylo by sympatičtější, kdyby se Česká republika dokázala chovat tak jasně, jako například Belgie. Svět by alespoň věděl, kde stojíme.
Postoj čecháčkovský je zbabělý především proto, že politici nejsou ochotni vzít na sebe skutečnou odpovědnost. Můžeme stokrát nesouhlasit s Georgem W. Busem nebo Tony Blairem, ale není težké respektovat jejich politickou odvahu bojovat s veřejným míněním za svůj pohled na věc a nést politickou odpovědnost. To samé platí o francouzském prezidentu Chirakovi nebo o německém kancléři Schröderovi na opačné straně.
V Čechách, jak nám vysvětlil prezident, se nejprve zeptáme veřejného mínění. Posléze zformulujeme stanovisko, které si dokonce i vládní politici vykládají buď tak či onak. Nést za takový postoj politickou odpovědnost není těžké. Není také těžké, jak už se nám v historii několikrát podařilo, být nakonec „vítězem.“ Stačí počkat, jak to vše dopadne a pak se přiklonit na správnou stranu. Může se nám ovšem také stát, že mezi dvě židle, na kterých sedíme, propadneme a natlučeme si řádně kostrč.
Právo – 27. 3. 2003