Válka v Iráku není pouhou epizodou na velkém plátně historie. Je to politické zemětřesení vyprodukované tektonickým zlomem mezi dvěma historickými epochami.
Zánik bipolárního světa před třinácti lety urychlil tvorbu nového světového pořádku, ale nebyl jeho skutečnou příčinou. I rozpad bipolárního světa byl důsledkem procesu globalizace, doprovázeného rozšířením technologií postindustriálního věku. Totalitní režimy ve východní Evropě se zhroutily, protože už nebyly schopny ekonomicky soutěžit a odolávat náporu nových komunikačních technologií.
Bipolární svět v sobě obsahoval jistou racionalitu. Nejenže komunistický systém byl do značné míry výsledkem západního racionalismu (i když nakonec jen jeho slepou odnoží), ale byl také pevně spojen s národními státy.
Dva proti sobě stojící bloky byly schopny udržovat mír pomocí doktríny zaručeného vzájemného zničení. Oba také měly sítě „klientů“ ve třetím světě, kde zároveň vykonávaly účinnou kontrolu. Svět, který se vynořil z trosek bipolárního světa, je často mylně popisován tak, že mu dominuje jen jedna supervelmoc. Ve skutečnosti je nová situace ve světě mnohem složitější a nebezpečnější.
Moderní technologie mají dvojí tvář. Na jedné straně přinášejí svobodu a uvolňují tvůrčí potenciál, na straně druhé se používají ve vojenství, kde mají stále větší ničivou sílu a jsou stále snadněji dostupné. Nepůsobí také všude stejně; jejich demokratizační účinky ve společnostech založených na kmenové mentalitě nebo teokratickém uspořádání jsou pomalejší a více dvousečné, než byly v komunistických státech odchovaných evropskou kulturou.
Pokud se tyto technologie nemají stát vážnou hrozbou, musí fungovat buď pod demokratickou kontrolou, nebo v politickém prostředí, které se chová racionálně. Řečeno jinak, západní svět stvořil technologie, které mohou být smrtelným nebezpečím právě pro západní svět, pokud budou v rukách států nebo skupin, které buď nejsou demokratické, nebo se nechovají racionálně.
Po zhroucení bipolárního světového četníka se opakovaně objevovala varování, že se zbraně hromadného ničení mohou dostat do nepovolaných rukou. Až do 11. září 2001 byly za takové nepovolané držitele nebezpečných technologií považovány především některé diktátorské režimy. V jejich případě bylo však možné věřit, že se budou chovat racionálně.
Po 11. září tato logika neplatí. Teroristické organizace ukázaly, že jsou schopny zasáhnout kdekoliv na světě. Režimy, které z různých důvodů nenávidí Západ, mají nyní ve světovém terorismu všehoschopného, anonymního doručitele zkázy. Demokratizace režimů, které mohou zbraně hromadného ničení získat a poskytnout teroristům nebo poskytují teroristům zázemí, se tak stala bezpečnostním imperativem.
Tento sebezáchovný instinkt je kvůli 11. září mnohem silnější v USA než ve zbytku západního světa. Ve skutečnosti jsme ohroženi všichni, jenomže Evropané si to odmítají připustit. Stále ještě věří, že s nedemokratickými režimy lze vést racionální diskusi, a pokud ne, je třeba je trestat podle mezinárodního práva. Nový světový pořádek, který se pokoušejí USA nastolit, vychází z přesvědčení, že jedinou obranou proti smrtelnému nebezpečí ničivých technologií v rukou autoritářských režimů je demokratizace takových režimů nebo jejich vynucené otevření mezinárodní kontrole. Jinými slovy, globalizace – poté, co zasáhla ekonomiku, politiku, komunikaci a vědu – nyní vtrhla do oblasti mezinárodní bezpečnosti. Supermoderní technologie mohou být prospěšné pouze v kombinaci s demokracií či alespoň vynuceným racionálním chováním aktérů mezinárodních vztahů. V opačném případě nám hrozí Armageddon.
MF Dnes – 27. 3. 2003