Vladimír Špidla slíbil delegátům kongresu sociální demokracie, že pokud bude znovu zvolen, posílí roli ČSSD ve vládní koalici. Posílení role ČSSD požadoval i Stanislav Gross. S plněním svého slibu to ale bude mít Špidla velmi těžké.
Špidlova pozice v čele ČSSD je i navzdory jeho znovuzvolení otřesena a jeho individuální politický osud nyní do značné míry závisí právě na podpoře koaličních spojenců. Padne-li totiž Špidlova koaliční vláda, je vysoce nepravděpodobné, že by Špidla byl sociální demokracií znovu pověřen, aby sestavoval vládu příští. Navíc by pád vlády mohl vést k předčasným volbám. Vyvíjet přílišný tlak na politické subjekty, na kterých závisí premiérův osud, bude riskantní.
Otázkou nyní je, jak se budou chovat koaliční partneři. Těm—soudě i podle výzev sjezdu, aby ČSSD vládní koalici podržela—na udržení koalice záleží. Jenomže je otázkou, kam až budou ochotni v ústupcích ČSSD jít. Po referendu o vstupu České republiky do Evropské unie bude přinejmenším Unie svobody mít volnější ruce. Někteří její předáci v minulosti tvrdili, že hlavním důvodem vstupu US do vlády je snaha dovést zemi do EU. Pokud by ČSSD byla příliš neústupná, například v jednáních o rozpočtu, budou předáci US v mnohem těžší pozici vůči vlastní členské základně, pokud budou obhajovat setrvání strany ve vládě.
Slabý ale není jen Špidla. Kongres ČSSD totiž přibouchl dveře spolupráci s komunisty, a občanští demokraté zase mají v současné situaci jen málo důvodů, aby šli s ČSSD do koalice, nebo umožnili opoziční smlouvu č.2. Vědí dobře, že pokud ČSSD svůj úkol rozumně vládnout nezvládne, stačí jim počkat si na příští—regulérní nebo předčasné—volby, v nichž mají šanci dosáhnout drtivého vítězství. K tomu by jim mohlo pomoci i to, že by ODS pravděpodobně mohla v případě selhání ČSSD mobilizovat proti levicovému nebezpečí—reprezentovaném tentokrát pro změnu KSČM. Komunisté by totiž na neúspěchu ČSSD také bezpochyby vydělali.
Zdá se tedy, že ČSSD a její koaliční spojenci sdílejí společný osud, a že je v zájmu všech tří stran ukázat, že vládnout umí. Na pádu vlády by prodělaly všechny tři strany. ČSSD sice může mínit, že je v poněkud silnější pozici než například US (která se potácí na hranici volitelnosti), jenomže mnohé by záleželo na dalším vývoji, který nemá ČSSD zcela pod kontrolou. Situace uvnitř menších koaličních stran také není nijak stabilní.
Špidla je po sjezdu v nezáviděníhodné pozici nejenom proto, že koaliční spojenci mohou odrážet jeho pokusy vyvíjet na ně tlak, ale také proto, že jej budou tlačit někteří vlastní spolustraníci. Ti, na rozdíl od lidovců a US, budou táhnout spíše směrem do leva.
Ještě závažnější je, že Špidla má i ve vlastním poslaneckém klubu zcela evidentně pátou kolonu. Nebylo by vůbec překvapivé, kdyby se například bývalý ministr Rusnok stal novým Teplíkem–tedy kdyby přeběhl do opozičního tábora, jemuž pomohl zvolit jejich kandidáta prezidentem.
To, že se ČSSD necítí vůči koaličním spojencům být nijak silná, potvrzuje i skutečnost, že sjezd sice přijal rezoluci odsuzující vojenskou intervenci v Iráku, ale zároveň si prominentní sociální demokraté pospíšili dodat, že tato rezoluce nijak nezavazuje vládu. Dá se předpokládat, že tento vzorec chování se bude opakovat. ČSSD bude vyjadřovat stanoviska na to či ono směrem k veřejnosti, Špidlova vláda se ale bude snažit dělat, co dělat musí. Jak dlouho může taková schizofrenie vydržet je ovšem otázkou.
1. 4. 2003