Občanská demokratická strana má dvě tváře: principiální a neprincipiální. Kterou nám zrovna nastavuje, záleží evidentně nejenom na jejích zájmech, ale také na tom, kteří lidé v ODS mají na starosti tu či onu agendu.
ODS se chová velmi principiálně v případě války v Iráku. S jejími argumenty nemusíme souhlasit, ale na rozdíl od švejkovsky se chovající vládní koalice a prezidenta (kteří se nemohou rozhodnout, zda spojence podporujeme nebo ne), ODS nejen podporuje zásah v Iráku, ale také nabízí jasné postoje v otázkách, jako je nasazení českých jednotek.
Nejposledněji se to ukázalo v otázce možného vyslání české vojenské nemocnice do Iráku. Zatímco vládní politici se hádají a vymýšlejí trapné kličky, jak nemocnici (ne)vyslat tak, aby to nevypadalo, že jsme součástí bojující koalice, ODS se jednoznačně vyslovila pro vyslání nemocnice i bez další rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Architektem tohoto postoje je, zdá se, místopředseda Petr Nečas. Ten již delší dobu ukazuje, že mu jde více o principy, než o stranické výhody získané s pomocí nejrůznějších politických podrazů.
V ostrém kontrastu vůči tomuto zásadnímu postoji stojí jednání ODS v případě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Zde se občanští demokraté chovají jako strana, která je ochotna porušovat jakékoliv principy, pokud jí to přinese výhody. Její neprincipiální jednání vzbuzuje nejrůznější dohady o klientelských zájmech a provázanosti strany s finančními kruhy okolo bývalé IPB a dnešní TV Nova.
Ať už se díváme jakkoliv na zavinění RRTV v případě desetimiliardové pokuty udělené mezinárodní arbitráží České republice, je jasné, že RRTV opakovaně selhávala ve svém dozoru nad TV Nova. Její tolerování opakovaných excesů Vladimíra Železného dokonce v mnoha pozorovatelích vzbuzuje naprosto oprávněně nejrůznější podezření.
Argumenty ODS při odvolávání RRTV byly na pokraji trapnosti. Tvrdit například, že odvoláním rady ohrožuje vládní koalice výsledek odvolacího řízení ve Stockholmu, je naprosto nestoudné. ODS v tomto případě argumentuje způsobem, který způsobil její pád v roce 1997. Právo není od toho, aby se dodržovalo, ale abychom ho obešli. Rozhodnutími mezinárodních soudů se není třeba řídit; je v českém zájmu vyhnout se za každou cenu placení pokuty. Šklebí se tu na nás opět tvář Pepy z Hongkongu.
ODS je v tomto bodě v naprosté shodě s komunisty. I to je velmi dobré měřítko.
V případě Iráku, kde ODS a komunisté zaujímají naprosto protichůdné postoje, se ODS chová obdivuhodně. V případě TV Nova, kde si komunisty rozumí, se chová hanebně. Předáci ODS si možná přitom ani neuvědomují, že občané jsou si dobře vědomi toho, jak TV Nova nestydatě straní právě ODS a komunistům.
Lze si politickou stranu tak snadno koupit?
Architektem této linie strany je Ivan Langer, politik přinejmenším nedůvěryhodný, kterého podporuje ze zákulisí řvavá a útočná lobby okolo Jany Dědečkové, Ivana Jemelky a dalších mediálních „expertů“, z nichž někteří sedí přímo v inkriminované RRTV. Ve straně jsou Langerovými hlavními spojenci též politici, kteří ODS nedělají už delší dobu dobré jméno.
Je smutné, že se do této hry nechal tak trochu vtáhnout i předseda strany Mirek Topolánek. Jeho návrh, že složení nové rady by mělo proporčně odrážet složení Poslanecké sněmovny je opravdu nešťastný. Myslí si předseda ODS opravdu, že politické strany mají kontrolovat vše–i výkon státní správy, který má být z principu nezávislý?
V ODS prostě spolu bojují dvě politické kultury. Jedna se snaží stranu vyvést z močálu populismu a učinit z ní normální pravicovou stranu; druhá si libuje ve starých praktikách, které už jednou zapříčinily pád ODS z politického výsluní.
7. 4. 2003