Při zpětném pohledu na válku v Iráku je dobré si připomenout základní argumenty pro a proti vojenskému zásahu a porovnat je se současnou realitou. Z takové inventury vysvítá, že nepřesností, přehánění, nebo dokonce manipulace se dopustily obě strany sporu-a to nejen politici, ale i další tvůrci veřejného mínění.
Zastánci vojenského zásahu argumentovali především tím, že Irák odmítl zničit zbraně hromadného ničení a vyvíjí nové. Ty může předat teroristickým organizacím, které prý ostatně podporuje. Dále bylo zdůrazňováno, že Irák se odmítá podřídit rezolucím Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, nespolupracuje se zbrojními inspektory, a je tedy konečně nutné jednat z pozice síly.
Zazněly i argumenty morální. Saddámův režim je třeba porazit, protože masově porušuje lidská práva a dopustil se genocidy na vlastním obyvatelstvu. Porážka a následná demokratizace Iráku mohou sloužit jako příklad pro ostatní režimy na Středním východě, což by mohlo vést k větší regionální stabilitě.
Odpůrci války namítali, že nebylo jasně prokázáno ani spojení Iráku s teroristy, ani to, že by Saddámův režim měl zbraně hromadného ničení. I odpůrci uznávali, že Saddám je zločinec, který porušuje lidská práva, ale většina zároveň stavěla proti vojenskému zásahu principy mezinárodního práva, včetně státní suverenity. Argumentovali, že zásah není možný bez další rezoluce RB OSN, a že je třeba dát větší šanci diplomacii i zbrojním inspektorům OSN. Mnozí tvrdili, že Američané chtějí Irák obsadit především kvůli ropě. Zazněla i opakovaná varování, že útok na Irák povede k neúměrnému utrpení civilistů, destabilizaci celého regionu a k nárůstu terorismu.
Měsíc po skončení bojových operací je zřejmé, že pokud se nestane něco neočekávaného, bude těžké potvrdit hlavní argument zastánců války, že Irák měl rozsáhlé zásoby zbraní hromadného ničení. Je sice možné, že Saddámův režim takové zbraně před válkou převezl do jiných zemí, nebo je zničil, každopádně ale dosavadní nálezy několika pojízdných chemických laboratoří nejsou přesvědčivé.
Zatím se také nepodařilo dokázat přímé spojení mezi teroristickými organizacemi, jako je Al Kajdá, a iráckým režimem, především pak to, že by Saddámův režim těmto organizacím poskytoval zbraně hromadného ničení. Američtí politici se před začátkem vojenské intervence snažili svět přesvědčit, že mají důkazy o takové spolupráci, jakož i o zbraních hromadného ničení. To je samozřejmě nyní vystavuje možné blamáži a podezřením, pokud se jejich tvrzení nepotvrdí.
Ve zpětném pohledu se jeví jako nejsilnější argument morální, který byl před válkou používán spíše jen výjimečně. Už podle prvních zpráv z poválečného Iráku byl Saddámův režim ještě hroznější, než se všeobecně věřilo. Nejnovější údaje mluví až o 4 milionech zavražděných lidech, mezi nimi mnohých krutě umučených. V této souvislosti se nabízí závažné dilema pro ty odpůrce zásahu, kteří argumentovali mezinárodním právem, zvláště pak posvátností principu státní suverenity. Zdá se také, že svržení takové vražedné mašinérie lze ospravedlnit určitým počtem civilních obětí války, navíc v případě amerického zásahu počtem relativně malým.
Vzniká také vážné dilema ohledně účinnosti OSN. I když i po rychlé a úspěšné válce lze argumentovat, že měla být invaze posvěcena OSN, vyvstávají závažné otázky o efektivnosti toho mezinárodního pořádku, který Američané prý cynicky obešli. Jinými slovy: jak nebezpečný, krutý a vražedný musí být tyranský režim, aby tzv. mezinárodní společenství dalo souhlas s vojenským zásahem?
Což nás přivádí k další otázce. Jak dlouho s takovými režimy vyjednávat? Není už dopředu jasné, že režimy, které stojí na hromadách mrtvol, udělají naprosto vše, aby zabránily odkrytí pravdy? Právě v tomto bodě mají, jak se zdá, nakonec pravdu Američané a Britové, kteří pochopili, že více diplomacie vůči Iráku znamená jen více lhaní a obstrukcí ze strany Saddámova režimu, zatímco pokračují jeho zločinné praktiky.
Nepotvrdila se také varování odpůrců vojenského zásahu, že válka povede k velké regionální nestabilitě. Regionální despotové se evidentně zalekli americké rozhodnosti a zřejmé převahy, jakož i neschopnosti mezinárodního společenství USA zastavit. Otázkou tak spíše je, zda Američané mohou uspět i s demokratizací Iráku, a následně pak celého regionu, jak slibovali.
Nezdá se také, že hlavním motivem amerického zásahu bylo získat přístup k irácké ropě. Je zřejmé, že na těžbě ropy se sice budou velkou měrou podílet americké a britské společnosti, ale zároveň Američané nijak nerevidují své plány použít výnosy z prodeje ropy k rozsáhlé ekonomické rekonstrukci Iráku. Nejedná se tedy o nějaké koloniální schéma, v němž okupační mocnost bez milosti drancuje přírodní zdroje okupované země pouze ve svůj prospěch a chce zůstat na „věčné časy.“
Hospodářské noviny – 19. 5. 2003