Občanská demokratická strana a Komunistická strana Čech a Moravy obě tak trochu podporují a zároveň spíše nepodporují vstup České republiky do Evropské unie. Zatímco komunisté mluví o „měkkém ne“, kterým odmítají vstup do EU v současnosti (ale údajně nikoliv v delším horizontu), ODS sice podporuje vstup do EU nyní, ale má k unii spoustu výhrad. Její „měkké ano“ je tak měkké, že klidně může znamenat „ne“.
Srovnáme-li pozice obou stran, vyjde jejich přístup nakonec zhruba nastejno-i když každá doporučuje voličům, aby hlasovali v referendu různým způsobem.
Zatímco KSČM říká, že v delším časovém horizontu nemá s evropskou integrací nepřekonatelné problémy, a spíše jí údajně vadí jen vyjednané podmínky, ODS
nevidí vyjednané podmínky jako nepřekonatelné, ale vadí jí pokračující evropská integrace.
ODS chce do EU vstoupit, aby se unii mohla v budoucnu pokusit změnit. Je prý nutné zabránit vytvoření evropského superstrátu. ODS se také nelíbí myšlenka společné zahraniční a obranné politiky EU, ačkoliv její vytvoření coby jednoho z budoucích pilířů EU je už dávno zakotveno v existujících smlouvách. ODS tak nabádá občany, aby vstoupili do jiné EU než do té, jakou si představuje strana, ale ujišťuje nás, že udělá v EU vše proto, aby se jednou unie podobala tomu, co si přeje ODS. Do EU bohužel musíme, protože prý nemáme alternativu.
Komunisté si také, jak se zdá, myslí, že se nakonec vstupu do EU bohužel nevyhneme, ale chtějí tento krok co nejvíce oddálit. Měkkost jejich „ne“ je do značné míry výsledkem rozporů uvnitř strany. Někteří přední politici KSČM vstup podporují, a to už nyní, zatímco jiní by do EU nevstupovali raději nikdy. Je pro ně symbolem mezinárodního kapitálu.
Postoje občanských demokratů i komunistů vůči EU jsou jak poněkud paranoidní, tak poněkud schizofrenní. Takové ustrašené či rozpolcené myšlení by v případě lidského jedince bylo pravděpodobně psychiatry popsáno jako duševní choroba. „Měkké ne“ a „měkké ano“ by mohlo být vnímáno jako důsledek jistého měknutí mozků.
Přejdeme-li ale od psychiatrie k politické analýze, je zřejmé, že za pozicemi ODS a KSČM se skrývají velmi podobné, ne zcela neracionální motivy. Obě strany se zcela programově rozhodly využívat ideologii národnictví. Obě si dobře spočítaly, že strašení vnějším diktátem a vlivy nese v našem kontextu ovoce. Na proces globalizace se rozhodly reagovat nikoliv jako na výzvu, s níž se je nutné utkat, ale tím, že se snaží uzavřít za hradbami národního státu.
KSČM se integrace s evropským demokratickým prostorem nelíbí i proto, že se tak téměř automaticky omezí její vliv v prostředí domácím. V evropském kontextu je politika této strany spíše jen kuriozitou-připomínkou starých časů.
U nás, kde „staré časy“ ještě stále mnoho lidí nosí v hlavách, se bude KSČM dařit tak dlouho, dokud se bude dařit izolovat českou společnost.
Mnohým lidem v ODS, jakož i podnikatelům se stranou spojeným, se vstup nelíbí ze stejného důvodu-i když jejich logika má zdánlivě své kořeny na opačném konci ideového spektra. Standardizace právního prostředí či uplatňování evropských norem v hospodářství podstatně zmenší prostor pro tunelářské praktiky nejrůznějších „podnikatelů“. Těm se dobře dařilo v malém rybníku, v němž se mohli chovat jako nepostižitelné velké ryby. Evropské moře je velké, ale organizované; rybám, které se nechovají podle pravidel, hrozí rychlý odchyt.
Právo – 28. 5. 2003