V souvislosti se snahou vládní koalice přehlasovat prezidentovo veto zákona o DPH jsme si mohli přečíst řadu ironických i vážných komentářů na téma „slabost vládní koalice“. Většina z nich nám sdělovala, že vládní koalice je prý vskutku velmi slabá, když její fungování ohrožují dva nemocní poslanci a musí tak do Poslanecké sněmovny na hlasování přivézt dokonce i těžce zraněného ministra zahraničí Cyrila Svobodu.
Většina tohoto bědování nad slabostí vládní koalice byla pojata tak, jakoby za skutečnost, že vládní koalice má jen nejtěsnější možnou většinu, nesla odpovědnost koalice sama a předseda vlády Vladimír Špidla. Mnohým kritikům jaksi uniklo, že koalice vznikla na základě volebních výsledků, tedy svobodného rozhodnutí občanů České republiky. Ti současným koaličním stranám nadělili právě jen 101 křesel.
Kritici by nám tedy měli sdělit, zda v rámci zmíněných volebních výsledků dávají přednost jiné konstelaci politických sil. Z nich vyplývá, že žádnou většinovou vládní koalici není možné sestavit bez sociálních demokratů, a že většinovými alternativami k současné koalici jsou buď koalice ČSSD s komunisty, nebo koalice ČSSD s občanskými demokraty. Nabízí se samozřejmě též jakási duhová koalice všech se všemi, s výjimkou komunistů, nebo třeba tříčlenná koalice ČSSD, ODS a lidovců.
Na tom, co preferují mediální kritici současné koalice, ale až tak příliš nezáleží. Koalice se totiž nesestavují podle přání voličských menšin, nebo podle přání některých tvůrců veřejného mínění. Sestavují se na základě dohod. K vytvoření koalice ČSSD s ODS, nebo k obnovení opoziční smlouvy, neexistovala potřebná míra shody ani uvnitř ČSSD, ani uvnitř ODS. Koalici ČSSD s komunisty by se možná nebránila KSČM, ale jakýkoliv pokus o ní by beznadějně rozdvojil ČSSD.
Kritici slabosti současné vládní koalice tak vlastně žehrají nepřímo na voliče. Kdyby voliči rozhodli jinak, mohli jsme mít akceschopnější vládu. Pokud se nám snad kritici nepřímo snaží sdělit, že by bylo lepší uspořádat předčasné volby, měli by si přečíst ústavu. Ta je v tomto ohledu tak rigidní, že vyvolání předčasných voleb je téměř nemožné, pokud by nebylo přijato podobné řešení jako v roce 1998, kdy se Poslanecká sněmovna sama rozpustila a volby vyhlásila zvláštním ústavním dodatkem. Takové řešení není v současnosti ovšem realistické.
Pokud mají kritici na mysli dokonce ještě radikálnější změny—například změnu volebního zákona—měli by nastínit, jak si takový volební zákon představují a jak realistické je jeho přijetí. Vyjdeme-li ze současné konstelace politických sil, zjistíme, že naděje na změnu volebního zákona je mizivá.
Budeme se tedy muset naučit žít s volebními výsledky a respektovat je až do příštích voleb. Pokud tak učiníme, možná zjistíme, že vládní koalice není až tak slabá. Většinu bitev o důležité zákony v parlamentu vyhrála—navzdory nejrůznějším předchozím nejistotám a sporům. A možná by mohla být ještě silnější, kdyby v důležitých oblastech proti ní nestaly KSČM a ODS v nerozborné jednotě. Právě toto spojenectví by mělo připadat kritikům současné politické situace mnohem zvláštnější než údajná slabost vládní koalice.
26. 4. 2004