Střední Evropou obchází strašidlo pravicového a levicového populismu. Ten se probudil naplno k životu s tím, jak se vstupem do Evropské unie končí velký sjednocující příběh pod názvem Cesta do Evropy.
V jeho kontextu byla Evropská unie symbolem návratu na Západ, jakož i symbolem a nástrojem rychlé modernizace institucí, zavádění fungujícího tržního hospodářství, obnovení právního státu a stabilizace politické demokracie.
Prapor národních zájmů byl vytažen jen občas
V rámci tohoto všeobjímajícího příběhu politici v kandidátských zemích stanovovali své politické priority, volili umírněnost a přijímali celou řadu reforem. Všichni věděli, že podmínkou úspěšného zakončení tohoto příběhu bylo přijetí nejrůznějších norem a standardů EU, úspěšná vyjednávání, a nakonec i úspěšná referenda o vstupu.
Politici napravo i nalevo od politického středu mohli sice občas EU kritizovat, či mávat praporem národních zájmů, ale mezi hlavními politickými silami se nenašla žádná, která by směřování do EU odmítla. Ve vztahu k Bruselu nakonec politické elity plnily domácí úkoly.
Cesta do Evropy je nyní u konce a s ní, z větší části, i mobilizační étos tohoto příběhu, kterým bylo možné zdůvodňovat nepopulární kroky, varovat voliče před protievropskými silami, nebo tlumit vášně spojené s historickými křivdami v regionu a s etnickým napětím. Potíž většiny zemí, které do EU vstoupily 1. května, spočívá nyní především v tom, že starý příběh je mrtev a nový se zatím nezrodil.
Můžeme jistě mluvit například o možnosti spolurozhodovat o Evropě, ale pokud samotná EU nebude mít nějaký nový silný příběh, nebudou ho mít ani politické elity v nových členských zemích. EU takový příběh zatím nemá a idea dalšího rozšiřování za účelem šíření stability ho nestvoří.
Tato situace je potenciálně destabilizující, zvláště pokud nastanou dočasné hospodářské problémy spojené se vstupem.
Už v závěru přístupového procesu bylo možné zaznamenat růst vlivu populistických politických sil, které členstvím v unii občany spíše strašily, než aby členství pojímaly jako pozitivní výzvu. Vládní koalice v některých kandidátských zemích držely dohromady už jenom díky již zmíněnému příběhu. Polský premiér dokonce oznámil svou rezignaci už předem a den po vstupu Polska do EU svou funkci složil.
Úspěšné dokončení příběhu Cesta do Evropy fungovalo jako lepidlo, které drželo dohromady také křehké vlády na Slovensku a v České republice. Tyto vlády nyní mohou paradoxně přežít snad jen za předpokladu, že jejich političtí soupeři nebudou chtít přebírat odpovědnost v době, kdy může dojít v důsledku vstupu do EU k různým ekonomickým a sociálním otřesům. Mohou si počkat, až se věci vyjasní.
Samotné složení vlád je ale nakonec méně důležité, než je nástup populistických politických sil, kterým happy end našeho příběhu paradoxně uvolnil ruce.
V Polsku se na špici průzkumů veřejného mínění prodrala Sebeobrana Andrzeje
Leppera, která je otevřeně proti EU. Na Slovensku byl zvolen prezidentem Ivan Gašparovič, podporovaný nejen svým nacionalistickým Hnutím za demokracii, ale také levicově populistickým Smerem Roberta Fica, který by nyní vyhrál volby.
Maďaři jako Češi
Průzkumy naznačují, že příští volby v Maďarsku by vyhrál stále více nacionalistický a populistický Fidesz Viktora Orbána. V České republice by to byla Občanská demokratická strana, jejíž voliči jsou sice poevropští, ale jejíž současné vedení je téměř xenofobně euroskeptické. Komunistická strana, která je v průzkumech druhá nejsilnější, je ve svém vztahu k EU jen jakousi obdobou Lepperovy Sebeobrany.
Napříč střední Evropou tak lze sledovat proces, který je určitou obdobou toho, co se stalo v Rakousku po vstupu do EU—tedy prudkého nárůstu popularity Heiderových Svobodných.
Nevyřešené spory minulosti byly odsunuty do minulosti
Situace je o to komplikovanější, že mnohé země pod tlakem příběhu „Cesta do Evropy“ dočasně odsunuly na vedlejší kolej nejrůznější nevyřešené spory minulosti—od Benešových dekretů, až po latentní problémy v maďarsko-slovenských vztazích. Populisté mají co zneužívat, pokud budou chtít: pomyslné skříně střední Evropy jsou plné kostlivců.
Proevpropské elity tedy mají před sebou složitý úkol. Musí se společně s kolegy ze „staré Evropy“ pokusit najít nový srozumitelný, sjednocující příběh. Tento příběh nesmí být vyprávěn v technokratickém jazyce a musí mít přinejmenším stejnou mobilizující sílu, jako představují tzv. národní zájmy jejich oponentů. Pokud se jim to nepodaří, čekají zejména nové členské země v několika příštích letech politické otřesy, které by mohly mít vážný dopad i na celou Evropskou unii.
Hospodářské noviny – 5. 5. 2004