Podle různých celoevropských průzkumů veřejného mínění dávají většiny občanů v zemích západní Evropy přednost institucím vlastních národních států před institucemi Evropské unie. Ty podle Západoevropanů zatím trpí jistým demokratickým deficitem.
Stejné průzkumy v nových členských zemích střední a východní Evropy naopak ukazují, že většiny občanů věří více institucím EU než institucím vlastních národních států. Pro ilustraci: zatímco ve Velké Británii (zemi, v níž nejvíce lidí věří vlastním institucím a nejméně institucím unie) má důvěru ve vlastní instituce více než 70 procent občanů, zatímco jen více než 20 procent věří institucím Evropské unie, v Polsku je tento poměr přesně opačný.
Brusel lepší než vlastní elity
Ze srovnání evropského západu a východu tedy dosti jednoznačně vyplývá, že to, co je pro západní část EU jejím demokratickým deficitem, je pro její východní část demokratickým přebytkem.
Jinými slovy: to, co nabízí v podobě svých institucí a spravování věcí veřejných často vysmívaný Brusel lidem v nových členských státech střední a východní Evropy, je pro většinu z nich evidentně přijatelnější než to, co jsou jim schopny nabídnout politické elity a instituce jejich národních států.
Demokracie bez demokratů
Důvody takové nedůvěry ve vlastní politické elity mají nepochybně co do činění se skutečností, že demokratická politika v nových členských zemích ještě stále funguje poněkud mafiózním způsobem. Hlavním cílem politiků je moc, která je pak často prostředkem k obohacení a ochraně partikulárních zájmů. Politická sféra je rozparcelována mezi různé politicko-ekonomické klany, které v souboji o výhody používají nevybíravé metody.
Demokratický diskurs je tak často jen hávem, za nímž se schovávají dosti nedemokratické zájmy. Způsob, jakým se v době komunismu naučili mnozí používat jazyk a rituály komunismu ku vlastnímu prospěchu (aniž by v systém jakkoliv věřili), se stal jistým druhem mentality, která se přenesla do demokratických poměrů. Kdyby dnes žil Tomáš G. Masaryk, mohl by při pohledu na postkomunistické společnosti říci to, co říkával o první republice: „Máme demokracii bez demokratů.“
Není tedy divu, že se při pohledu z evropského východu může jevit Brusel demokratičtější než demokratické systémy národních států, které si neumějí dost dobře spravovat své vlastní záležitosti a ve kterých kvete korupce a politický nepotismus. Ve srovnání s Bruselem trpí demokratickým deficitem tyto státy. Koneckonců Evropská unie – jakkoliv zatím plně nekopíruje demokratické mechanismy národních demokracií – je společným výtvorem vyspělých demokratických států evropského západu.
Začněme doma
Pokud chtějí východoevropští euroskeptici přesvědčit své spoluobčany o svých názorech, stojí před nimi jiný úkol než před jejich západními kolegy. Ti v podstatě argumentují, že nadnárodní EU je nereformovatelná a že jako taková bude vždy trpět demokratickým deficitem, který ji jako politickou entitu činí podřadnou ve srovnání s dobře fungujícími demokraciemi národních států. Ty jsou podle nich jediným známým institucionálním prostředím, ve kterém moderní demokracie funguje.
V naší části Evropy ovšem demokracie zatím spíše jenom belhá. Výměny politických stran a vůdců ve volbách až příliš často bývají jen skoky z bláta do louže. Je samozřejmě možné doufat, že se i demokratické systémy těchto států budou časem kultivovat. Jenomže jejich kultivace, i modernizace jejich institucí, se do velké míry děje právě s pomocí unie.
Největším paradoxem naší části Evropy tak je, že teprve až budou demokratické instituce našich národních států fungovat přinejmenším stejně efektivně, jako fungují ty bruselské, budeme z nejhoršího venku. A teprve pak – pokud bude Evropská unie ještě stále trpět „demokratickým deficitem“ – budou dávat smysl výtky našich euroskeptiků. Do té doby bychom ale měli o demokratickém deficitu mluvit striktně ve spojení s národními státy tohoto regionu, nikoliv s Bruselem.
Hospodářské noviny – 11. 4. 2005