V souvislosti s nedůstojným průběhem nedávné volby prezidenta se znovu vyrojily úvahy o tom, že je potřeba rychle zavést přímou volbu prezidenta. A jak už to v české politice bývá, jakmile se začalo mluvit o změně způsobu volby prezidenta, začalo se mluvit i tom, že by v takovém případě bylo nutné změnit i pravomoci prezidenta. Nejspíš by je prý bylo třeba posílit, protože přímo volený prezident má jiný druh mandátu než prezident volený parlamentem.
Když už se začalo o ústavních změnách týkajících se prezidenta vůbec mluvit, možná by stálo za to zvážit i jinou alternativu. Od roku 2004, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie, je totiž funkce prezidenta mírně nadbytečná. Neznamená to, že bychom měli funkci prezidenta rušit, ale bylo by možná v zájmu hladšího fungování českého ústavního systému, kdyby byla prezidentská role umenšena ve prospěch vády a jejího předsedy.
V Evropské unii totiž zastupují jednotlivé členské země premiéři nebo ministři vlád. V zemích, které jsou parlamentními demokraciemi, což jsou kromě poloprezidentského systému Francie všechny členské země Unie, sice může hlava státu—prezident nebo konstituční monarcha—občas za premiéra takříkajíc zaskočit na summitu Unie, ale jinak mají hlavy států převážně jen ceremoniální povinnosti.
Je možné argumentovat, že právě z hlediska hladkého fungování České republiky v Unii, je role prezidenta v české ústavě vymezena zbytečně ambiciózně. Zejména v oblasti zahraniční politiky je ústava poněkud nejasná, což pak působí problémy při výkonu zahraniční politiky. Prezident má také z hlediska fungování Unie zbytečně široké pravomoci při jmenování některých dalších ústavních činitelů, členů bankovní rady, nebo při jmenování nové vlády po volbách.
Většina takzvaných starých členských zemí, které jsou v Evropské unii dlouhodobě nejúspěšnější, jsou konstituční monarchie, kde má hlava státu jen ceremoniální roli, Německo je kancléřskou republikou, což znamená, že prezident má nevýznamnou roli, velmi podobnou roli konstitučního monarchy.
Projevuje se to nejenom tím, že nevznikají spory o to, kdo reprezentuje zemi v zahraniční politice—je to premiér a ministr zahraničí—ale také tím, že po volbách hraje hlava státu jen formální roli při formování vlády. V kancléřském systému například volí předsedu vlády potřebná parlamentní většina.
Lze prostě argumentovat, že Česká republika vstoupila do Unie s poněkud anachronickým ústavním uspořádáním, protože se v našem systému příliš často střetávají prezident a premiér. To, že má výkonná moc v našem systému do určité míry dvě hlavy, je sice pěkná úlitba historickým tradicím, ale v zemi, jejíž budoucnost je v Evropské unii, dělá jen problémy.
Pokud tedy zákonodárci začnou skutečně přemýšlet o změnách týkajících se prezidentského úřadu, možná by bylo mnohem smysluplnější, kdyby namísto diskusí o přímé volbě a s ní souvisejícím posílením prezidentských pravomocí, přemýšleli o tom, jak volbu prezidenta parlamentem pokud možno co nejvíce zevšednit a pravomoci prezidenta výrazně omezit ve prospěch vlády a premiéra.
Nedává například smysl, aby prezident parlamentní demokracie, která je členem Unie, měl samostatné pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje kontrasignaci vlády. A vůbec už není nutné, aby hrál jakousi samostatnou roli v zahraniční politice, neboť k tomu máme nejen vládu, ale po schválení Lisabonské smlouvy budeme mít také evropského ministra zahraničí a de facto i prezidenta Unie, i když se tato funkce formálně jako prezident označovat nebude.
Problémy působené tím, že výkonná moc má v České republice dvě aktivní hlavy, se na nějakou dobu utlumily tím, že premiér a prezident jsou z jedné strany. V okamžiku, kdy prezident a premiér budou opět ze dvou opačných konců politického spektra, vrátí se zmatek a spory, které jsme zažili, když byl prezidentem občanský demokrat Václav Klaus a premiérem sociální demokrat Jiří Paroubek. Možná by nebylo na škodu podobné spory v budoucnosti prostě ústavně neutralizovat.
ČRo 6, 11.3.2008