Ať už zvítězí v amerických prezidentských volbách v listopadu tohoto roku demokratický kandidát Barack Obama nebo republikánský kandidát John McCain americká zahraniční politika se nezmění tak radikálně, aby to mělo dramatické dopady na česko-americké vztahy. Je americkou tradicí, že v zahraniční a bezpečností politice USA existuje velká míra kontinuity.
Už zhruba sto let se americká politika řídí filozofií wilsoniánství, formulovanou prezidentem Woodrow Wilsonem, který považoval demokracii za systém, jež by USA měly šířit do zbytku světa. Politika amerických vlád se od té doby liší spíše jen v akcentech. Někteří prezidenti kladli při šíření a propagaci demokracie větší důraz na tzv. soft power, tedy spíše přesvědčování a lidská práva, zatímco jiní, zejména administrativa George W. Bushe, se rozhodli demokracii šířit s pomocí tzv. hard power, tedy vojenské síly.
Určité rozdíly také vždy existovaly v míře americké angažovanosti ve světě. Před 2. větovou válkou zvítězil na čas izolacionizmus, ale od 2. světové války jsou Spojené státy velmi aktivní i mimo své hranice. To se nezmění ani s nástupem nového prezidenta, ačkoliv demokratický kandidát Obama během volební kampaně sliboval jistou míru protekcionismu v zahraničním obchodě, jakož i ústup USA z některých mezinárodních iniciativ, jako je Severoamerická zóna volného obchodu, známá jako NAFTA.
Co se docela jistě změní–ať už v Bílém domě usedne kterýkoliv ze dvou kandidátů–je současné přesvědčení, že Spojené státy jsou dostatečně mocné na to, aby v mezinárodních záležitostech jednaly unilaterálně, je-li to v americkém zájmu. Oba kandidáti a jejich poradci mluví o potřebě vrátit se více k multipolárnímu pohledu na svět.
USA jsou sice příliš velké a mocné na to, aby se zařadily do mezinárodního společenství jako jeden z hlasů v šiku zhruba dvou stovek zemí na této planetě, takže jistě budou praktikovat multilaterální politiku spíše v rámci soutěže či spolupráce s dalšími mocnými, jako je Evropská unie, Čína, Indie nebo Rusko, ale už to by znamenalo výrazný posun ve srovnání se současností.
V praxi to bude nejspíš znamenat větší angažmá USA v mezinárodních organizacích, jako je Organizace spojených národů. USA se také budou chovat vstřícněji k mezinárodním dohodám v oblasti životního prostředí, protože oba kandidáti chtějí aktivně bojovat s globálním oteplováním.
Pokud zvítězí John McCain, je pravděpodobné, že odvrat od spoléhání na „hard power“ ve prospěch „soft power“ bude pomalejší, než jak by s e stalo v případě zvolení Obamy, ale i McCain by reprezentoval posun ve srovnání se současnou administrativou.
Pokud jde o Českou republiku, ta je s USA nejviditelněji spojena na třech úrovních. Tou první je Severoatlantická aliance, kterou zatím nemá v úmyslu oslabovat ani jeden ze dvou prezidentských kandidátů v USA, takže nelze očekávat velké změny.
Druhou oblastí je česká účast ve vojenských misích, zejména v oblastech, kde mají USA určité zájmy. Pokud by byl zvolen Obama, slibuje na rozdíl od McCaina poměrně rychlý odchod Američanů z Iráku, ale zároveň chce posílit americkou účast v Afghánistánu. Tento strategický posun by jistě měl jistý dopad na to, co by Američané nebo mezinárodní společenství od České republiky mohli žádat, pokud jde o naší účast ve vojenských misích.
Třetí oblast, v níž je Česká republika s USA propojena, jsou vyjednávání o americkém protiraketovém radaru v České republice. Oba prezidentští kandidáti, zejména ale Obama, se zdají být ve vztahu k protiraketové obraně vlažnější než Bushova vláda. I proto se jeví jako rozumné současné výzvy některých českých politiků, zejména z řad Strany zelených, aby Česká republika vyčkala s ratifikací smluv o radaru až do nástupu nového prezidenta. Je totiž možné, že nový prezident změní v této oblasti americké priority.
Asi by nemělo smysl podstupovat v České republice velkou vnitropolitickou bitvu o ratifikaci smluv, navíc bitvu s velmi nejistým výsledkem, jestliže nový americký prezident může nakonec rozhodnout, že budování protiraketové obrany není v současnosti prioritou americké bezpečnostní politiky.
V obecnější rovině je zřejmé, že vztahy mezi Českou republikou a USA jen těžko budou v budoucností tak intenzivní a dobré, jako byly za vlády prezidenta Billa Clintona v USA a Václava Havla v České republice. Skutečnost, že ministryní zahraničí v Clintonově vládě byla Madeleine Albrightová, původem Češka, která považovala Havla za osobního přítele, byla výjímečná a nebude se brzy opakovat.
Výjimečná je také situace, kdy si naopak současný prezident Václav Klaus svým tažením proti politikům, kteří chtějí bojovat s globálním oteplováním, poněkud odcizil oba prezidentské kandidáty v USA. Klaus při své nedávné návštěvě v USA tvrdě kritizoval jak bývalého viceprezidenta USA Al Gora, tak současné prezidentské kandidáty za jejich ochotu bojovat s globálním oteplováním.
Samotní kandidáti si samozřejmě prohlášení Klause jen těžko všimli, ale jejich poradci a americká ambasáda v Praze jistě ano. Je tedy dost pravděpodobné, že současný český prezident nebude v příštím Bílém domě nikterak vítaným hostem.
Na druhou stranu, mezinárodní politika USA je pragmatická, a nebude-li v Bílém domě existovat přílišné nadšení k diskusím s kontroverzním Klausem, Američani si najdou cestu jak vše potřebné ve vztazích s Českou republikou projednat s premiéry naší země, kteří jsou ostatně, z ústavního hlediska tak jako tak skutečnými šéfy výkonné moci v zemi.
Na politiku České republiky může mít určitý vliv i skutečnost, že oba prezidentští kandidáti v USA preferují spíše sjednocenou než rozdělenou Evropu. Pro euroskeptiky u nás i jinde tudíž bude těžší stavět USA a sjednocenou Evropu proti sobě coby dva soutěžící projekty. Je dokonce možné, že Washington bude mít v blízké budoucnosti na další integraci Evropy eminentní zájem. V multipolárním modelu, k němuž se USA zřejmě vrátí, totiž bude pro USA snadnější spolupracovat s Evropskou unií, než pracně hledat podporu pro svou politiku mezi 27 členskými zeměmi Evropské unie.
ČRo 6, 19.6.2008