Smůla, že Milan Paumer, člen skupiny bratří Mašínů, umřel v okurkové sezóně. Nikoliv pro něj. Pro nás.
„My“ jsme ti, kdo mají zato, že to, co se kolem smrti Paumera rozpoutalo, je—-možná z nedostatku jiných událostí uprostřed léta—trapný jarmark rádoby hlubokomyslných slohových cvičení na téma, jak se mělo bojovat s komunistickým režimem.
Jeden mladý novinář se s tím nepáral a rovnou napsal, že se Paumer „prostřílel do nebe“. V některých redakcích se evidentně rozhoduje už i o tom, kdo skončí v nebi a kdo v pekle. Doufejme, že tohoto mladého odbojáře proti komunismu nesežehne za jeho zpupnost blesk božího hněvu. Budiž mu polehčující okolností, že když se režim hroutil, teprve se učil abecedu, z níž dnes skládá do slov své pozoruhodné myšlenky.
Obecně je zajímavé, kolik novinářů a dalších veřejně-činných osobností, publikujících své názory, by neváhalo střílet na různé lidi coby údajné symboly komunistické moci, popřípadě se nekompromisně prostřílet ke svobodě, kdyby bývali žili před padesáti lety. Stejně jako Mašínové by si, jak se zdá, nevybírali: policajt jako policajt, účetní jako účetní, stoh jako stoh. Odboj je prostě odboj.
Opožděným odbojářem je i jeden bývalý ministerský předseda. Zřejmě aby se naučil lépe střílet, šel v pozdním komunismu na vojenské gymnázium. Ani neví, jaké měl štěstí, že Mašínové už byli za kopečky; kdyby se jim připletl do cesty v uniformě komunistické armády, zastřelili by ho, takže by dnes nemohl dávat lekce v antikomunismu.
Paumerův skon znovu ukázal, kolik opožděných odbojářů mezi námi žije. Poměr mezi mizivým počtem těch, kteří jsou hrdiny, když to má smysl, a těmi, kdo jsou hrdiny, když už o nic nejde, je v českém národě konstantně velmi nepříznivě vychýlen ve prospěch oportunistů, což jaksi komplikuje naše vytrvalé „vypořádávání se s minulostí“.
Pozoruhodné též je, jak tito opoždění bojovníci definují hrdinství. Zbraně evidentně hrají v jejich představivosti velkou roli. Zejména ti mladší, odchovaní už Hollywoodem, dělí svět na hrdiny a padouchy. Na padoušský režim se v jejich světě střílí, teče krev, a někteří lidé bohužel bývají v nesprávný čas na nesprávných místech. Když se kácí les, létají třísky, když hoří stoh, létá sláma.
Autora tohoto textu od chvíle, co si přečetl, že se Paumer prostřílel přímo do nebe, ale zaměstnává následující představa: Paumer se v nebi potkal se strážmistrem Jaroslavem Honzlátkem, kterého podřezal Ctirad Mašín, a účetním Josefem Rošickým, kterého zastřelil Josef Mašín, zatímco Paumer přihlížel. Co si asi povídají? A co na to soud boží?
Právo, 5.8.2010