V textu Pehetoradil (Právo, 29. 9.) mne historik Jan Eichler kárá, že opakovaně kritizuji prezidenta Václava Klause, zatímco mimo kritiku zůstávají některé činy prezidenta Václava Havla.
Coby člověk, jenž prý „byl dlouhá léta“ Havlovým rádcem, bych se dle něj měl vyjádřit k údajné blamáži, která měla spočívat v tom, že Američané v roce 2003 nenašli po útoku na Irák, který Havel podpořil, žádné zbraně hromadného ničení. Havlovi také vytýká jeho podporu náletům NATO na Srbsko v roce 1999. Klaus měl k oběma akcím zdrženlivý postoj.
Obávám se, že Eichler míchá hrušky s jablky, navíc se dopouští faktických nepřesností. S Václavem Havlem jsem ve funkci šéfa politického odboru, tedy zároveň jakéhosi šéfporadce, spolupracoval nikoliv „dlouhá léta“, ale jen od září 1997 do května 1999. „Pehetoradil“ je tedy zcela mimo realitu přinejmenším v případě Iráku.
Když už je ale o Iráku řeč, Havel nepodporoval invazi v této zemi kvůli údajným zbraním hromadného ničení v rukou režimu Saddáma Husajna, ale stejně jako úder NATO v Srbsku z důvodů lidsko-právních. Irácký diktátor vraždil po statisících vlastní občany, i s pomocí chemických zbraní, Srbové masově vyháněli kosovské Albánce, přičemž docházelo k masakrům. Tyto postoje jsou zcela konzistentní s jeho celoživotní filozofií, která z něj udělala i hlavní postavu disidentského hnutí v Československu.
Havel jistě mohl kritizovat později alespoň způsob, jakým obě intervence proběhly, ale vzhledem k tomu, že se Česká republika ani jedné aktivně neúčastnila, čímž vyjádřila svůj postoj, nejspíš usoudil, že stejně jako k současnému zásahu NATO v Libyi můžeme přinejlepším využít svého práva mlčet.
Podstatou mého, Eichlerem kritizovaného textu ovšem byla kritika nikoliv Klause jako takového, ale neschopnosti českých politiků hledat a nabízet řešení místo alibistického postoje „myjsmetoříkali“.
Když už je řeč o Havlovi, byl to on, kdo, když usoudil, že Varšavskou smlouvu je třeba zrušit, svolal do Prahy summit, a ve spolupráci s ostatními východoevropskými lídry pomohl alianci zrušit. Stejně aktivně podporoval vyjednávání o stažení sovětských vojsk od nás.
Havel byl i hybnou silou při založení Visegrádské skupiny, neboť v takovou spolupráci věřil. A byl to Havel, kdo svým osobním nasazením pomohl přesvědčit americkou administrativu o rozšíření NATO v roce 1999 o Česko, Polsko a Maďarsko.
Jinými slovy, i on mohl jen psát „článečky“, trousit „slovíčka“ a sýčkovat, že to či ono nemusí dopadnout dobře, a pokud by se to vskutku nepodařilo, přidat se k českým „mytoříkalům“. Lze ho jistě kritizovat za leccos, ale za „játoříkalství“ určitě ne.
Právo, 30.9.2011