Ti z nás, kdo si snad
začali myslet, že vládní politika škrtů není úplně promyšlená, protože český
HDP vykázal třetí mezičtvrtletní pokles,
což je další potvrzení pokračující recese, si mohou oddechnout. Ministr financi
Miroslav Kalousek je i nadále „hluboce přesvědčen, že fiskální strategie vlády je správná“.
Bylo by prý obrovským zjednodušením, kdybychom
vnímali situaci v jednotlivých zemích podle jednoho jediného makroekonomického
indikátoru, kterým je HDP. Ministr
nespecifikoval, které další indikátory bychom měli vnímat, abychom byli
optimističtější. Jisté je, že kromě občasných
pochval od soukromých ratingových agentur a skvělých výdělků českých bank, lze jen
těžko najít nějaký indikátor, který by nás povzbudil.
Pikantní
je v tomto kontextu ministrovo vysvětlení, proč není na místě umělé zvyšování
HDP na dluh. Prý by to přineslo závazky, jejichž obsluha by pro českou
společnost byla třikrát dražší a třikrát ničivější než úsporná fiskální
politika.
Jak
si pak ale vysvětlit, že vláda, která není na jedné straně ochotná dluh navýšit
kvůli růstu, na straně druhé neváhá financovat, de facto na dluh, církevní
restituce? Kdyby chtěla jen vrátit
někdejší fyzický majetek církví, nemohl by o zvyšování dluhu nikdo mluvit. Ale
vláda také plánuje vyplatit církvím desítky miliard ve finančních náhradách,
přičemž s prvními splátkami by musela začít už v době ekonomické
krize.
V
zemi s vysokými rozpočtovými deficity a se státním dluhem okolo 1,6
biliónů korun, který dvě poslední pravicové vlády navýšily navzdory údajné
„ničivosti“ takového počínání o více než 600 miliard, ovšem miliardy na náhrady
církvím ve státní kase nejsou. Vláda může tvrdit, že vše zaplatí přímo
z peněz daňových poplatníků, nikoliv z nějakého dluhu, ale to je jen
žonglování s čísly, protože peníze, které vyplatí církvím, se nebudou
dostávat v jiných oblastech, takže si bude muset tak jako tak půjčit na
jejich financování.
Vláda
se samozřejmě může pokusit najít další rozpočtové škrty odpovídající částce
restitucí. Jenže když budou takto ušetřené peníze obratem vyplaceny církvím,
pak tyto nové výdaje jaksi popírají smysl vládního šetření. „Ničivé“ státní
dluhy se o ušetřenou částku nesníží.
Tak
či onak, finanční náhrady církvím budou de facto na dluh, ať už vnitřní
s pomocí dalších úspor v resortech, kde tyto peníze pak budou chybět,
nebo „vnější“, tedy s pomocí
navýšení státního dluhu. Je-li ale další zvyšování dluhů ničivé a drahé, co
vládu k takové ničivé politice v případě církevních restitucí vede?
Lze
zaslechnout cynické názory, že odpověď leží v neprůhlednosti finančních
kompenzací, která vytváří ideální prostředí pro korupci u všech zúčastněných
stran. A jak známo, „tunely“ u nás
bývají až třikrát dražší.
Idealistické
vysvětlení je, že pocit morální odpovědnosti za nápravu historických křivd je
v této vládě tak obrovský, že ačkoliv se na jedné straně proškrtala do
recese, aby prý nevytvářela ničivé dluhy, je na straně druhé ochotná vyplatit miliardy,
které nemá, nejpravděpodobněji na dluh, ač
sám ministr financí upozorňuje na ekonomickou ničivost takové politiky. Doufejme
jen, že tato logika bude také srozumitelná občanům, protože jinak hrozí, že si
takovou ničivost vládního jednání nebudou chtít nechat líbit.
Právo, 17.8.2012