Vláda Petra Nečase je
v politickém komatu. Je možné, že přežije hlasování o důvěře, s nímž
spojila zákon o daňovém balíčku. Je možné, že přežije i několik dalších
hlasování, v nichž se bude Sněmovna pokoušet přehlasovat veta prezidenta
Klause. Jenže v normálněji fungující demokracii by se už dávno samotná
vláda i jednotlivé strany vládní koalice ptaly, k čemu je to ještě dobré.
Představme si, že Petru
Nečasovi se nakonec nějak podaří přesvědčit rebely ve své straně, a PS schválí
těsnou většinou daňový balíček. Legitimita takového zákona bude po všech
kontroverzích, které ho dosud obklopovaly, nulová. Odpor veřejnosti vůči vládě,
jakož i vůči koaličním stranám, dál vzroste.
Představme si, že vláda,
která přežila vlastní smrt, pak prosadí i církevní restituce a přehlasuje veto
prezidenta v případě prováděcího zákona k penzijní reformě. Jelikož
Nečas Klause nepřesvědčil, že církevní restituce neprolomí hranici 25. února 1948,
bude mít vláda na stole nejspíš další veto. Do druhého pilíře takto schválené
penzijní reformy se budou hlásit jen dobrodruzi.
Divadlo, v němž
vystupují různí rebelové, kteří od Nečase žádají jakési ústupky výměnou za
jejich hlasy, bude pokračovat, se všemi zničujícími účinky, které to má na
zbytky vládní důvěryhodnosti. Koaliční partneři si budou navzájem dávat
ultimáta a prezident bude dál vetovat zákony, které snad vládě projdou
Sněmovnou. Nečas se bude tvářit, že vládne a má pod kontrolou vlastní stranu,
ačkoliv schválení každého dalšího vládního zákona bude muset vykoupit ústupky
rebelům s nejasnými vazbami na politické zákulisí.
Je možné, že Klaus sleduje
svými vety stěžejních vládních reforem vlastní agendu. Jeho jednání ovšem má i
racionální základ. Jakkoliv mu leckdo vyčítá,
že prý podrývá vládu, kterou sám jmenoval, skutečností je, že sestava,
která nám vládne, má už jen málo společného jak s kabinetem, který Klaus
jmenoval po volbách v roce 2010, tak s vládní koalicí, která tehdy
měla jiné složení i slušnou většinu.
Klaus byl vždy konsistentní
v jedné věci: vadily mu slabé vlády. Možná mu vadily zejména proto, že
měly problém skutečně vládnout, ale, jak vyplývá ze zdůvodnění jeho veta
důchodové reformy, možná též proto, že nemají dostatečně silný mandát k prosazení
reforem, které mají vydržet déle než do příštích voleb.
Od Klause je poněkud
pokrytecké, když svoji palbu na vládní reformy, odůvodňuje jen věcným
nesouhlasem, přičemž tvrdí, že nechce shodit samotnou vládu, protože k ní
prý není alternativa. Coby zkušený politický matador dobře ví, že alternativa
nejen existuje, ba je dokonce v současné situaci žádoucí: odchod této už
zcela zprofanované vlády a nové volby.
Takový vývoj by mohl
pročistit zauzlenou politickou scénu. Česká společnost se potřebuje nadechnout.
S Nečasovým týmem v čele se bude dál dusit.
Právo, 27.9.2012