S trochou
nadsázky lze říci, že z české politiky zmizela politická opozice.
Pravicové strany, které stály v čele minulé vlády, se potýkají
s řadou vnitřních problémů, a jejich preference zůstávají nízké. Občanská
demokratická strana a TOP 09 mají dohromady pouhých 41 poslanců, což je samo o
sobě hendikepuje.
Hnutí Úsvit
Tomia Okamury se nemůže rozhodnout, jakou roli chce vlastně hrát. Nebylo sice
přizváno do vládní koalice sociálních demokratů, hnutí ANO a lidovců, ale
zároveň má evidentně problém s tím, že by mohlo být vnímáno jako součást
jednoho opozičního bloku společně s ODS a TOP 09. Před volbami se
koneckonců proti tradičním stranám vymezovalo.
Komunisté
mají se svou opoziční rolí též problém. S ČSSD vládnou v několika
krajích, navíc se v sociálních tématech s ČSSD v lecčems
shodnou. Je pro ně těžké vymezit se jasně také proti hnutí ANO Andreje Babiše,
protože to je ideově neuchopitelné. Navíc se před volbami profilovalo jako „antipolitická“
alternativa proti stranám, které zde v posledních dvou dekádách vládly. I
KSČM se prezentuje do jisté míry jako antisystémová protestní strana.
Právě pro
KSČM by sice mělo být přirozené útočit na stranu vedenou a de facto
„vlastněnou“ miliardářem, jenže Babišova kritika „prohnilé“ a „užvaněné“ parlamentní demokracie
v lecčems souzní s pohledy KSČM.
Po nějakou
dobu se zdálo, že roli partajní opozice bude suplovat prezident Miloš Zeman,
který byl po měsících průtahů v podstatě donucen koalicí ke jmenování vlády
vedenou předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou, jenže Zeman si uvědomil, že v případném
souboji s vládou má spojence snad jen v řadách v KSČM, a tak se
pokouší vytvářet opozici uvnitř vládní koalice.
Jinými
slovy, prezident v poslední době systematicky podporuje svým výroky hnutí
ANO, zejména pak Babiše, což je taktika, která by mohla vést až k vážné
koaliční roztržce. Případný pád vlády za Zemanovy asistence by zase mohl
definitivně rozštěpit ČSSD.
Pro českou
politiku je tento stav zase jednou potenciálně zničující. Parlamentní opozice
nenabízí proti vládním návrhům téměř nic konstruktivního, omezuje se jen na
pokřik. ODS navíc svým prvoplánovým antikomunismem a protievropskou rétorikou
činí problematickým i jakékoliv větší sblížení s TOP 09, která má na tato
témata o poznání komplexnější pohled.
Jelikož
v pravicové opozici se nic významného neděje, média i veřejnost se
soustředí na vládní koalici. Ta se ovšem bohužel začíná chovat jako ta minulá:
každé významnější téma se stává předmětem soubojů anebo alespoň ostrých
vyjádření.
Zejména
Babiš a jím vlastněná média pravidelně zásobují veřejnost vyjádřeními a útoky
na ČSSD, která vytvářejí zdání, že hlavní opoziční síla u nás je ANO. Až na to,
že nesedí v parlamentu coby nevládní strana, ale je naopak součástí vlády.
Tato situace
má velký potenciál skončit dalším politickým rozvratem, který by otevřel dveře
prezidentovi Zemanovi k návratu do hlavního proudu politiky. Je
s podivem, že ani současné vládní strany, které musely vybojovat o
ustavení své koalice se Zemanem ponižující bitvu, ani pravicové strany bývalé
koalice, jejichž vládu pomohl Zeman poslat ke dnu, neberou toto nebezpečí
dostatečně vážně.
Neexistence
kvalifikované oponentury ze stany skutečné opozice, doprovázená „babišováním“
uvnitř vlády, bude navíc mít dopady i na kvalitu vládních rozhodnutí. Příslib transparentnosti a efektivnosti
vlády, který vzbuzoval před vznikem koalice jisté naděje, se za toho stavu může
rychle vypařit.
Novinky.cz, 7.4.2014