Normalizační režim byl založen na nepsané
smlouvě mezi vládnoucí mocí a občany: vy nebudete proti režimu vystupovat a
necháte nás vládnout, my vás za to necháme na pokoji a zajistíme slušnou
životní úroveň. Zdá se, že z jisté nostalgie po tomto modelu vládnutí dnes
úspěšně těží Andrej Babiš.
Nabízí velmi podobnou společenskou
smlouvu. Politika je podle něj k ničemu, stát je lepší řídit jako firmu.
Tvrdí: když mě umožníte takto vládnout, zajistím vám slušnou životní úroveň i
bezpečnost.
Tento model vládnutí funguje ještě lépe,
když se tato nabídka zkombinuje s varováními, že nás ohrožují tu migranti,
tu neodpovědné experimenty Evropské unie, tu naopak její nečinnost. Přičemž se
tato varování prokládají ujištěními, že před takovými vnějšími hrozbami může
občany ochránit nejlépe moudrý vládce, který už ve světě byznysu „dokázal, že
to dokázal“. Prostě to zařídí.
Babiš samozřejmě využívá i toho, že první
fáze budování demokracie s sebou přinesla řadu patologických jevů, jako
byla masivní korupce, neschopnost demokratických stran domluvit se na rozumných
řešeních řady problémů, i obecně nízká úroveň první generace demokratických
politiků. V obecnější rovině těží
z rozšířeného pocitu, že demokratická politika je chaotická, těžkopádná
a náchylná ke zneužívání různými chytrolíny. A parlament se občas může vskutku
jevit jako žvanírna.
Navíc se Babiš svým nástupem do politiky
trefil do jakési vzpoury „lidu“ proti elitám. Tu na Západě pohání na jedné
straně především pocit, že tradiční liberálně-demokratická politika
v chřadnoucích národních státech je slabá tváří v tvář výzvám
globalizace; na straně druhé pocit, že elity jsou odtržené od
prostých lidí. Tento pocit pro změnu souvisí do značné míry s revolučními
změnami ve způsobu komunikace, kdy má na sociálních sítích dnes každý možnost
se vyjádřit k čemukoliv, ale je zároveň frustrován, že navzdory
sebesilněji formulovaným postojům se vládnoucí elita jeho názory neřídí.
Když pak přijde miliardář, který tvrdí, že
touto vládnoucí elitou pohrdá a lidu naslouchá, a navíc nabízí model vládnutí,
na který si všichni od čtyřiceti let nahoru pamatují jako na poměrně stabilní a
zaručující bezpečí, má v dnešním světě plným nejistot z poloviny
vyhráno. Když to ještě doplní ujištěními, že on přeci nechce lidem brát svobodu
(takže „v čem je problém?“), je zaděláno na slušné volební výsledky.
V západním světě dnes existují různé
modely populismu. Ten český, založený na heslu „nejsme politici, makáme“, který
nabízí výše zmíněnou společenskou smlouvu, v níž je vládnutí přenecháno
depolitizovanému „expertnímu rozumu“ výměnou za slušnou životní úroveň, je
dosti specifický. A v kontextu obecného oživení vzorců chování zažitých během normalizace
má bohužel docela slušnou šanci uspět.
Novinky, 10.1.2017