<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Andrej Babiš často
opakuje, že jeho hnutí ANO je pro všechny. Není ani pravicové, ani levicové,
chce prý prostě dělat politiku pro všechny lidi.
Ponecháme-li stranou,
že ve vnitřně strukturované společnosti, v
níž mají různé sociální skupiny různé zájmy, je ambice jednoho jediného
politického subjektu uspokojit všechny, nesmysl, je toto Babišovo ujišťování především
nejen snahou o rozšíření voličské báze ANO, ale i snahou ukázat těm, kdo
s jeho politikou nesouhlasí, že není jejich nepřítelem.
Vždyť ve státě, který
by rád řídil jako rodinnou firmu, dělá politiku přeci i pro ně. A co je to za
rodinnou firmu, v níž si různé části rodiny nemohou vzájemně přijít na jméno?
Zatímco ty, kteří mu
oponují politicky, třeba na půdě parlamentu, může pojmenovat a jejich sílu
kvantifikovat (kupříkladu počtem křesel v parlamentu), a pak se s vědomím
vlastní převahy pouštět do často ostrých slovních soubojů i útoků, s opozicí,
která se přelije do ulic a nehlásí se explicitně k nějaké politické
straně, je to horší. Populisté, kteří tak rádi mluví o lidu, jehož zájmy prý
reprezentují, mívají z ulice strach. Tedy přinejmenším do doby, než se jim
podaří získat takovou míru politické kontroly, že se na pouliční protesty
nemusejí už příliš ohlížet.
Situace v České
republice zatím nedospěla tak daleko jako v Maďarsku, kde Viktor Orbán získal i
s pomocí antiliberálního ústavního inženýrství takovou politickou moc, že
si s masovými protesty proti svojí politice nemusí dělat velkou hlavu.
Babiš naopak na případnou nevoli ulice citlivě reaguje a dokonce studuje, kdo
se protestů účastní. Předvedl to kupříkladu po demonstraci, která se konala
před budovou Českého rozhlasu, když tam
přednesl u příležitosti 50. výročí invaze vojsk Varšavského paktu, která
ukončila Pražské jaro, demonstranty přerušovaný projev.
Babiše zjevně
znervóznily i dřívější protesty, které se konaly proti ohýbání Ústavy
prezidentem Zemanem a jím v podobě prodlužování mandátu Babišovy první
vlády, která vládla měsíce v demisi, nebo, když byl společnými silami hnutí
ANO, komunistů a okamurovců zvolen do čela sněmovní komise pro kontrolu
Generální inspekce bezpečnostních sborů komunistický poslanec Zdeněk Ondráček,
který se jako člen pohotovostního pluku komunistické policie účastnil
potlačování demonstrací v lednu 1989. Ondráčka nakonec Babiš raději
obětoval, stejně jako se snažil vyhnout tomu, aby byl zatlačen do vládní
spolupráce s KSČM a SPD, což by nepochybně vyvolalo protesty ještě větší.
Ve světle snah Babiše
navigovat politicky tak, aby se vyhnul masovějším pouličním protestům, není
tedy překvapující, že právě on nakonec vycouval z pokusů vedených KSČM a
SPD, a podporovaných prezidentem Zemanem, dosáhnout s pomocí neschválení
výročních zpráv o hospodaření České televize odvolání Rady ČT, a vyměnit
s pomocí nové rady vedení ČT. Bylo totiž jisté, že útok na ČT by vyvolal
masové demonstrace podobné těm, které se konaly v roce 2000, když se lídři
stran opoziční smlouvy pokusili vedení televize ovládnout.
Zdá se tedy, že vůči
politicky dominantnímu Babišovi přeci jen existuje jakási pojistka. Zatímco
politická opozice, snad jen s výjimkou Pirátů, vůči němu nenašla zbraně,
občanská společnost je pro něj méně zmapovaným územím. Coby dobrý mocenský
počtář ví, že jeho hnutí má podporu zhruba třiceti procent české veřejnosti, což
je hodně, ale ne většina. A že v oněch zbývajících sedmdesáti procentech
veřejnosti, která jeho hnutí nevolila, existuje vůči jeho politice poměrně
silný protestní potenciál.
ČRo Plus, 13.2.2019