Před několika lety převládaly názory, že tradiční strany jsou u konce s dechem, přičemž nejvíc na pokles jejich někdejší popularity doplatí strany sociálně demokratické. Zdálo se, že ještě více než strany konzervativní doplácely na nástup nacionalistického populismu, který se v Evropě vzedmul nejprve po finanční krizi v roce 2008 a pak posílil po uprchlické krizi v roce 2015.
Napsalo se mnohé o tom, že sociálně demokratické strany splnily svůj historický úkol, když se jim podařilo s pomocí sociálního státu vytvořit na konci minulého století mohutné střední třídy v západoevropských demokraciích. Ty se v druhé dekádě nového tisíciletí začaly od sociálně demokratických stran odklánět i proto, že se evropské státy, s Evropskou unií v zádech, nedokázaly utkat s novými výzvami, způsobenými globalizací.
Zdálo se ale, že na odchodu jsou i tradiční politické strany na pravici. Obecně slábly, ztrácely členy, zatímco téměř ve všech evropských zemích začaly posilovat strany populistické, které využívaly finanční a migrační krize k tomu, aby nejen odmítaly dosavadní politické a společenské elity, ale též volaly po návratu tradičních hodnot, vlastenectví a někdy i vládě silné ruky na úkor liberální demokracie.
Sociálně demokratické strany byly tímto vývojem postiženy více než strany konzervativní, protože nová populistická hnutí sice zastávala v kulturně-politické rovině hodnoty spojované s krajní pravicí, ale byla v sociálně-ekonomické rovině většinově levicová. Zdálo se, že v některých zemích budou sociálně demokratické strany vymazány nástupem tohoto populismu z politické mapy.
Uplynulo několik let, přišla další velká krize v podobě epidemie covidu-19 a s ní spojenými ekonomickými dopady. Mnoho lidí si začalo v důsledku této krize uvědomovat, že pro porážku globální pandemie bude třeba více než nacionalistická hesla– že je naopak nutný koordinovaný globální, nebo alespoň evropský přístup. A také, že stát se musí vrátit k silné sociální roli, aby pomohl lidem a podnikatelům postiženým dopady pandemie.
Výsledkem je, že ve většině evropských zemí přestala růst popularita nacionalisticko-populistických hnutí, a voliči se začali vracet k tradičním stranám. Začali se také místo migrace více zajímat o nové globální hrozby, jakými jsou klimatické změny, takže vedle stabilizace tradičních konzervativních stran, a pro mnohé překvapivého návratu sociálně demokratických stran, roste leckde i popularita zelených.
Volby, které proběhly Německu a některých dalších západních zemích tento obrat potvrzují. Ve skandinávských zemích, Německu, Španělsku, ale i Itálii, hrají nyní prim sociálně demokratické strany. Špatně si ale nevedou ani konzervativní strany patřící v Evropském parlamentu k evropským lidovcům, nebo strany liberálního středu. S výjimkou východní Evropy stagnují či upadají spíše strany nacionálně-populistické.
Zdá se tedy, že komentátorské pohřbívání tradiční politiky, zejména pak demokratické levice, bylo přinejmenším v západní Evropě předčasné. Situace v našem regionu zůstává komplikovanější, protože v něm nadále vládnou strany a hnutí, které by na Západě patřily s nálepkou „nacionálně-populistické“ na okraj politického spektra.
Ale vezmeme-li v úvahu ekonomické propojení našeho regionu se západní Evropou, nedá se vyloučit, že se vývoj i zde pohne směrem k tomu, co dlouho na západ o nás představovalo politickou normalitu. Nadcházející volby jak u nás, tak v několika dalších zemích v našem regionu, budou tak zajímavým testem toho, jak moc mají v našem regionu ještě stále navrch postkomunistická specifika, nebo zda oživení tradičních stran na západ od nás, se přelije i do našeho regionu.
ČRo Plus, 7.10.2020