Je téměř nepředstavitelné, že by v České republice dokázal významný politik rozhodnout způsobem, jakým to učinil v případě vyhlášení lockdownu a povinného očkování proti nemoci covid-19 rakouský kancléř Alexander Schallenberg. Anebo že by se český politik odvážil vystoupit s projevem, jaký pronesla slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, když kritizovala nerozhodný postup vlády v boji s epidemií covidu-19 a pokárala slovenskou společnost za její přístup.
Česká politika je hra na přešlapovanou. Politici, kteří by byli ochotní přijmout odpovědnost za odvážná rozhodnutí jsou nedostatkovým zbožím sice všude, ale u nás nerozhodnost už dosáhla rozměrů, kdy paralyzuje politiku i chod státu.
Nová vládní koalice vyhrála volby pod praporem změny. Ukázala sice energii a schopnost se dohodnout na programu příští vlády, ale symbolická gesta, která by ji ukázala jako rozhodnou, s tahem na branku, zatím nezvládá.
Prvním selháním bylo opatrné našlapování okolo aktivace článku 66 ústavy poté, co prezident Zeman den po sněmovních volbách skončil ve vážném zdravotním stavu na jednotce intenzivní péče. Politici, jimž se Zeman léta vysmíval, nebo je dokonce dehonestoval (jako třeba předsedu Senátu Miloše Vystrčila) místo aktivace článku, který je v ústavě právě pro případy, jakým je neschopnost prezidenta vykonávat svoji funkci, začali opatrně zvažovat všechna pro a proti.
Aktivaci článku 66 by prý část veřejnosti mohla vnímat negativně, společnost by to rozdělilo ještě více, než už je. Jenže ústava nebyla napsána a schválena s tím, že si je třeba dávat pozor, aby její právoplatné využití nenaštvalo část veřejnosti. Jejím smyslem je, aby stát fungoval podle jasných pravidel hry.
Zpráva o Zemanově zdraví, kterou si vyžádal Vystrčil, jasně konstatovala, že prezident není schopen pracovní činnosti, a že jeho zdravotní prognóza je nejasná. Lze pochopit, že se vedení Senátu nakonec rozhodlo odložit případnou aktivaci článku 66 na dobu, kdy se ustaví nová Sněmovna, protože ta stávající by při svém složení aktivaci článku 66 skoro jistě nepodpořila. Navíc bylo možné argumentovat, že prezidentova role při sestavování vlády se stane aktuální, teprve až rodící se koalice uzavře koaliční dohodu.
Několik dní před tím, než se tak stalo, šéf nově vytvořeného lékařského konzilia Tomáš Zima prohlásil, že prezident je nadále neschopný vykonávat plně pracovní činnost, a že jeho prognóza zůstává nejasná. Jenže mezitím Zeman poskytl rozhovor radiu Frekvence 1, takže politikům rodící se koalice definitivně došla odvaha článek 66 aktivovat.
Ač je dodnes nejasné, do jaké míry se Zemanovi vrátily všechny kognitivní funkce, vznikající koalice mu přenechala iniciativu. Výsledkem je, že nová vláda nemusí být jmenována ještě týdny.
Zeman sice po návratu do Lán (kterýžto krok lékaři nedoporučovali) jmenuje Petra Fialu premiérem, ale vše ostatní je takříkajíc ve hvězdách. Země je v hluboké krizi, ale prezident chce v příštích dvou týdnech hovořit se všemi ministerskými kandidáty, přičemž už dopředu avizoval, že jedno jméno má v plánu „vetovat“, a že přes toto veto „nejede vlak.“ Co se bude dít dál, je nejasné. Pokud by se Fiala obrátil s kompetenční žalobou na Ústavní soud, může se vše protáhnout o další týdny.
Mezitím v zemi panuje částečné bezvládí. Odcházející vláda jede „na půl plynu“ a na strmě rostoucí počet nakažených nemocí covid-19 reaguje stejně jako v minulost–chaoticky.
Když se nakonec odhodlá pod tlakem katastrofálních údajů o šíření nemoci k radikálnějším krokům, které by měly donutit neočkované k tomu, aby se nechali vakcinovat (vstup do většiny veřejných prostor jen s potvrzením o očkování nebo prodělané nemoci a povinné očkování pro některé profese a lidi nad šedesát let), prohlásí nová vláda, že znovu zavede uznávání PCR testů, a že povinné očkování pro některé věkové kategorie zruší. A že nevyhádí lockdown.
Jsme tedy zpět v bramboračce polovičatosti. Je přitom skoro jisté, že se plošné uzávěře vláda (ať ta Babišova nebo ta Fialova) stejně nevyhne. A že se skoro jistě nevyhne ani nařízení povinného očkování, protože apely na to, aby se neočkovaní nechali dobrovolně očkovat, už byly vyčerpány.
Bohužel ani v současné vládě, jakož ani v té (bůhví kdy) přicházející, není nikdo, kdo by měl odvahu hájit rozhodná stanoviska. Nová vláda ještě ani nebyla jmenována, a tiskové konference designovaného ministra zdravotnictví Válka, už si vysloužily posměch pro jejich mnohoslovnost a argumentaci ve stylu „na jednu stranu, na druhou stranu“.
Demokracie samozřejmě potřebuje deliberaci a hledání kompromisů. Ale zejména v krizi potřebuje také „leadership“. Toho se u nás zoufale nedostává. Výsledkem je, že i 32 let po pádu bývalého režimu to vypadá, že si prostě neumíme vládnout.
Deník Referendum, 26.11.2021