Strašidlo krajně pravicového nacionalistického populismu, které obchází Evropou a Spojenými státy, má mnoho tváří a odstínů. Ponecháme-li stranou neonacistická a neofašistická uskupení, která v západních demokraciích zůstávají na okrajích politického provozu, nejagresivnější odnoží relativně širokého spektra je takzvaná alternativní pravice, která vznikla v USA.
Ta americká hlásá biologický rasismus, který hájí nadvládu bílé rasy s pomocí návratu patriarchální kultury. Součástí ideové výzbroje „alt-right“ jsou tak antifeministické postoje, boj za „tradiční“ rodinu, nebo zákaz potratů. Ve vztahu ke světu pak anti-globalistické postoje opírající se o izolacionismus a ekonomický protekcionismus.
Steve Bannon, bývalý poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa, který z prostředí alt-right vzešel, se pokoušel vytvořit cosi jako internacionálu „pravicového nacionalistického populismu“, jak svoji ideologii pojmenoval. Při své cestě po Evropě v roce 2018 se sešel za účelem propagace svého projektu nejen s nejznámějšími postavami evropského nacionalistického populismu, jako jsou maďarský premiér Viktor Orbán, šéfka francouzského Národního sdružení Marine Le Penová, nebo vůdce italské Ligy severu Matteo Salvini, ale také třeba s českým prezidentem Milošem Zemanem.
Banonnova snaha evropskou nacionalistickou pravici sjednotit a propojit s tou americkou ale paradoxně spíše ukázala, že „pravicový nacionalistický populismus“ má v Evropě příliš mnoho podob, jehož představitele nebude možné spojit v jakési internacionále ani nabídkami štědrých finančních injekcí z Bannonovy nadace.
Jeden ze zásadních rozdílů mezi americkou nacionálně-populistickou pravicí a tou evropskou lze najít už v chápání pojmu „pravice“. Spojují je stejné pohledy na řadu „kulturně-politických“ otázek, jako je třeba definice rodiny, a též obecně odpor k liberalismu s jeho agendou sociální rovnosti a emancipace nejrůznějších menšin. Jenže evropský „pravicový nacionalistický populismus“ je zároveň v mnoha ohledech levicový, pokud jde o jeho přístup k ekonomicko-sociálním otázkám.
Navíc být „nacionalistou“ v USA, které jsou světovou mocností, užívající si bezpečí mezi dvěma oceány na kontinentu, kterému dominují, je něco jiného než být nacionalistou a nacionalistou v evropských zemích.
Evropské nacionálně-populistické strany se tak logicky štěpí spíše podle svých postojů k evropské integraci. Ač mnohé do politiky vtrhly s bojovnými sliby vyvést jejich země z EU, nebo rovnou evropský integrační projekt rozbít, povedlo se to zatím jen britským konzervativcům, kteří ovšem–i navzdory záplavě populismu v kampani před brexitem–zůstali vesměs na půdě tradičního konzervatismu.
Historické paralely
Důvodů pro roztříštěnost evropské „nacionálně-populistické pravice“ je ale víc. Patří k nim i historie, v níž evropské země bojovaly na různých stranách nejrůznějších válek, včetně dvou světových. Strany hlásající nacionalismus tak snadněji nalézají společnou řeč v odporu proti evropské integraci než při pohledu na historii.
Pěkným příkladem jsou potíže českých národovců s maďarským premiérem Viktorem Orbánem (a do jisté míry s Alternativou pro Německo), jakmile se začne mluvit o Benešových dekretech a vyhnání maďarských a německých menšin z Československa.
Historické konotace vytvářejí minové pole i v interpretování identity nově vzniklých nacionalisticko-populistických hnutí. To se ukázalo kupříkladu už na konci minulého století v případě rakouských Svobodných, kteří byli i kvůli výrokům jejich tehdejšího lídra Jorga Heidera, obviňováni ze sympatií s nacismem.
Svobodní jsou zároveň dobrým studijním materiálem pro všechny, kdo dnes vidí jako téměř konec demokracie možný vstup Švédských demokratů do nové švédské vlády nebo vůdčí roli Bratrů Itálie v příští italské vládě. Už tehdy se ukázalo, že působení v koaličních vládách s tradičními stranami, má na nacionálně populistické subjekty rozkladný efekt.
Jejich agenda je před vstupem do koaliční vlády absolutistická. Když jí nemohou uplatňovat, spustí se vnitřní konflikty mezi zastánci „taktických kompromisů“ a těmi, kdo tvrdí, že se strana spoluprací s demokraty kompromituje. Posun z extrémních pozic k politickému středu, který započala Le Penová, ji dostal do nesmiřitelného konfliktu s otcem dokonce ještě před tím, než měla Národní fronta, později Národní sdružení, šanci stát se součástí nějaké francouzské vlády.
Západní nacionální populisty také nelze srovnávat s nacionálně populistickými stranami v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, které i kvůli postkomunistickým specifikům a rozporuplným zkušenostem s ekonomickou transformací dokázaly vytvořit vlády jedné strany. Ty se pak, i kvůli slabým demokratickým tradicím, jaly měnit ústavy i volební systémy, a omezovat svobodu médií i občanské společnosti.
Nejenže je scénář „vlády jedné strany“ v západní Evropě velmi nepravděpodobný, ale i vztah k liberální demokracii jako politickému systému je u lídrů západoevropských populistických nacionalistů po téměř osmdesáti letech demokratické zkušenosti méně problematický.
Italská karta
Vítězství Bratrů Itálie v čele s Giorgií Meloniovou rozpoutalo debaty to tom, s jakým politickým uskupením máme vlastně co do činění. Je pravda, že svými symboly i bývalými sympatiemi samotné Meloniové navazují Bratři Itálie na neofašistická poválečná hnutí v Itálii, ale program strany i prohlášení jejích vůdců jsou směsicí tradičně konzervativních postojů a ideologie dnešní alternativní pravice. Vzývání národních hodnot i tradiční rodiny, útoky na komunitu LGBT nebo odpor k potratům, překrývá pragmatický postoj k EU a k pokračující účasti v eurozóně.
Itálie je s 200 miliardami eur největším příjemcem peněz ze záchranného balíku EU, což je pro zemi s obřím zadlužením, jejíž nová vláda bude čelit velkým ekonomický problémům, zcela zásadní. Lze tak očekávat spíše pragmatickou politiku, která bude ve snaze udržet si radikálnější voliče podbarvená hesly z arsenálu nové pravice. Reálné uskutečňování takové politiky ovšem bude narážet, stejně jako se to už děje v Polsku a Maďarsku, na riziko ztráty přílivu evropských peněz.
Prohlášení některých českých politiků z řad občanských demokratů, že Bratři Itálie jsou prostě jen konzervativní strana a Meloniová je nová Margaret Thatcherová, se ovšem míjí s realitou. ODS je sice s Bratry Itálie společně ve frakci Evropští konzervativci a reformisté v EP, ale Bratří Itálie jsou asi tak „tradičně konzervativní“ a „thatcherovští“ jako další člen této skupiny—polské Právo a spravedlnost.
Ve skutečnosti se dá čekat, že Bratři Itálie budou „evropštější“ než ODS a PiS, které reprezentují země bez eura. A zároveň podle Meloniové nebudou patřit do skupiny národně populistických a krajně pravicových stran EU, které zastávají z různých důvodů smířlivé postoje k putinovskému Rusku.
Tam patří spíše pravděpodobní koaliční partneři Bratrů Itálie—Salviniho Liga Severu a Forza Italia Slivia Berlusconiho. Otázkou ovšem je, jaký budou mít v příští vládě vliv. A také, jak dlouho koaliční vláda i kvůli možným sporům o mezinárodní orientaci Itálie vydrží.
Přítomnost, 17.10.2022