Státní svátek, během něhož si 28. října každý rok připomínáme Den vzniku samostatného československého státu, je v mnoha směrech anomálie. Slaví se vznik státu, který už neexistuje, a důraz se tedy klade především na získání samostatnosti. Tu ovšem československý stát nebránil, a v různých podobách o ni přišel.
Nejprve ztratil bez boje části svého území po mnichovské dohodě z roku 1938, aby pak zanikl v březnu 1939 po německé okupaci. Z Čecha Moravy se stal protektorát nacistického Německa. „Samostatným“ státem, se sice stalo Slovensko, ale byl to jen vazal nacistického Německa.
Československo bylo formálně obnoveno v roce 1945, ale o svoji úplnou samostatnost fakticky opět přišlo po komunistickém puči v roce1948, který jen stvrdil už v Jaltě dohodnutou příslušnost Československa k sovětské sféře vlivu. Více než čtyři dekády vládla v zemi komunistická strana, která byla jen prodlouženou rukou Moskvy. Když se uvnitř strany probudil v roce 1968 k životu reformní proud, vše skončilo sovětskou okupací, která faktickou nesamostatnost Československa podtrhla „dočasným“ umístěním sovětských vojsk na jeho území.
Po roce 1989 si Československo, jehož samostatnost byla obnovena, pro změnu nedokázalo poradit s demokracií. Rozpory mezi českou částí a Slovenskem politici nedokázali řešit demokratickou domluvou, a ani udržet celý proces v rámci předepsaných demokratických procedur, jako bylo kupříkladu uspořádání referenda.
Československý stát se tak 1. ledna 1993 definitivně rozpadl. Pokud bychom opravdu chtěli slavit samostatnost, mnohem příhodnějším datem by byl 1. leden.
Ten je sice též státním svátkem pod jménem Den obnovy samo samostatného českého státu, ale název svátku je poněkud matoucí. O obnovu jakého samostatného českého státu má jít?
Vždyť české království bylo nejen součástí habsburské monarchie, ale po staletí před tím Svaté říše římské. Skutečně samostatný stát vznikl teprve v roce 1918, jenže to evidentně není ten samý, o jehož „obnově“ se mluví v názvu státního svátku slaveného 1. ledna.
Privatizace státního svátku
O nějaké koherentní historické vysvětlení toho, co a proč se vlastně 28. října slaví, se politici už ani nepokoušejí. Jede se v zaběhnutých šablonách, které nejen vyzdvihují získání samostatnosti bez zbytečných diskuzí o tom, že jde o samostatnost dnes už neexistujícího státu, který navíc během 20. století svoji samostatnost několikrát ztratil, ale také dávají prostor k monarchickému pojetí oslav tohoto státního svátku.
Ústřední roli v něm hraje prezident, který už od dob Tomáše G. Masaryka sídlí na Pražském hradě. O něm se sice mluví jako o sídle českých králů, ale od začátku 17. století v něm Habsburkové fakticky nesídlili, nemluvě o tom, že se někteří ani korunovat českými králi nenechali. I tak je Hrad i výkon funkce prezidenta spojen především s monarchickými tradicemi, od nichž jsme se získáním samostatnosti údajně odstřihli.
Monarchické je i aranžmá předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále. A není divu, že navzdory tomu, že se 28. října předávají „státní“ vyznamenání, všichni tři polistopadoví prezidenti pokračovali v monarchickém stylu Masaryka a celou ceremonii fakticky zprivatizovali do vlastních rukou.
Průměrný občan tak ani neví, že prezident sice státní vyznamená udílí a propůjčuje, a může přicházet vedle vlády, Senátu a Poslanecké sněmovny i s vlastními nominacemi, ale že seznam vyznamenaných podléhá kontrasignaci předsedy vlády. I ta ovšem už dávno podlehla monarchickému duchu celé akce, takže žádný premiér od roku 1989 se neodvážil kontrasignaci odmítnout, i když třeba s některými jmény vyznamenaných, vybraných prezidentem, nesouhlasil.
Prezident Miloš Zeman pak zašel v privatizaci oslav státního svátku ještě dál. Jména některých vyznamenaných během prezidentství Václava Havla a Václava Klause byla sice terčem kritiky, ale oba se drželi protokolu a smyslu tohoto svátku přinejmenším v tom, že na předávání vyznamenání zvali všechny přední ústavní činitele bez ohledu na to, jaké s nimi měli vztahy.
Zeman nejenže vyznamenává v míře mnohem větší než Havel nebo Klaus svoje „kamarády“ a loajalisty, ale navíc přestal zvát na hradní ceremonii některé osobnosti, které tam protokolárně patří, pokud máme mluvit o státní oslavě státního svátku, nikoliv o soukromé hradní akci prezidenta. Letos tak skandálně nepozval předsedy obou komor parlamentu a předsedu Ústavního soudu. A na Hradě už tradičně budou chybět někteří rektoři.
Jistá absurdnost, která se s oslavou vzniku samostatnosti státu, který naposledy zanikl v roce 1993, vždy pojila, tedy dostává novou dimenzi. Kdyby šlo vpravdě o oslavu státního svátku, měli by být automaticky pozvání všichni významní ústavní činitelé a představitelé významných institucí, jako jsou univerzity.
V Zemanově pojetí tomu tak ale už nějakou dobu není, a nebude tomu tak ani při jeho posledním vystoupení v roli režiséra oslav. A bylo by s podivem, kdyby v rovině důstojné připomínky státního svátku udržel i svůj projev, který se v minulosti opakovaně zvrhl v útoky na politické oponenty a média.
Co s tím
Nový prezident či prezidentka by se měli důkladně zamyslet nad smyslem tohoto státního svátku i nad jeho hradním aranžmá. Stálo by za úvahu spojit udílení státních vyznamenání buď se vznikem samostatné České republiky 1. ledna, anebo se svátkem demokracie 17. listopadu.
Přesunutí ceremonie na 17. listopadu by mělo i další symbolickou dimenzi. Ukázalo by, že si více vážíme svobody než státu, v němž často panovala nesvoboda.
A namístě by také bylo učinit z předávání vyznamenání skutečně „státní“, nikoliv soukromou show prezidenta s monarchickými prvky. Stačilo by, aby seznam vyznamenaných, vybraných prezidentem, nebyl jen formálně podepisován premiérem, ale skutečně schvalován—třeba v podobě vládního usnesení. Anebo společným rozhodnutím prezidenta, premiéra a předsedů obou hlav parlamentu.
Vyznamenání by měla o to větší váhu. A byla by mnohem více „státní“, než je tomu v současnosti, kdy byla degradována do podoby projevu soukromé vůle prezidenta, který, ač je podle ústavy ústavně neodpovědný, si počíná jako monarcha.
Deník Referendum, 27.10.2022