V posledních letech slyšíme opakovaně, že liberální demokracie je v defenzivě nebo dokonce v úpadku. Ochota částí západních společností demokracii bránit proti náporu populistů a extrémistů slábne. Panuje prý únava z demokracie.
Ve skutečnosti se děje pravý opak. Posilování populistů a extrémistů je vedle reakce na ekonomické a sociální otřesy, které působí globalizace, a vedle některých negativních dopadů sociálních sítí na společenský diskurz, reakcí na proces, který bychom mohli nazvat demokratizace demokracie.
Liberální demokracie vznikly jako systémy, které nabídly rovnost a svobodu. Ponecháme-li stranou, že vytvořit funkční harmonii mezi svobodou a rovností bylo vždy složité, protože jsou v prostředí tržních ekonomik svým způsobem vzájemně antagonistické, rovnost pro všechny zůstávala v liberálních demokraciích dlouho jen aspirací.
Netýkala se žen, netýkala se celé řady společenských menšin. Jinými slovy: liberální demokracie byla ještě dlouho po svém vzniku politickým systémem, kterému dominovaly bílé mužské elity. Pro některé společenské skupiny, jako byli třeba otroci v Americe, dlouho zůstávala nenaplnitelnou aspirací i svoboda. A svoboda i rovnost dalších rozsáhlých skupin—dokonce i některých patřících obecně do kategorie „bílého muže“–byla dlouho limitována jejich podřadným ekonomickým a sociálním postavením.
Emancipace
Celá řada ekonomických, a tím i některých sociálních nerovností, byla postupně odstraněna jak změnami ve způsobu výroby, tak celkovým bohatnutím západních společností. První fáze emancipace se odehrála v podobě rozšíření volebního práva, které už před tím měli bílí muži, i na ženy a některé menšiny.
V šedesátých letech se pak spustila druhá fáze emancipace, s cílem dosáhnout rovnosti pro ženy a některé menšiny, jenže ani ta nezajistila úplnou rovnost, navíc celá řada menšin zůstala mimo tento proces. A na papíře zůstala v mnoha ohledech i skutečná rovnost pro celou jednu polovinu populace, ženy.
Důvodem bylo, že zatímco zjevné institucionalizované formy nerovnosti bylo možné odstranit či zmírnit změnami zákonů, mnoho nerovností bylo zakódováno do jazyka a každodennosti sociálních vztahů v liberálních demokracií, které vznikly v době, kdy jim dominovalo patriarchální uspořádání, spojené navíc s dominancí některých ekonomických a etnických skupin.
Technologické změny, které vytvořily takzvanou postindustriální společnost, vyvázaly z manuální práce velké skupiny obyvatel. A významně akcelerovaly proces globalizace.
Postindustriální forma hospodářství v západních zemích do sebe začala vtahovat stále více žen a menšin, zatímco proces globalizace začal otřásat tradičními formami industriální ekonomiky. Celá její odvětví se přesunula do levnějších destinací, čímž se ovšem oslabilo společenské postavení lidí, kteří s těmito formami ekonomiky byli svázání—většinou méně vzdělané vrstvy „bílých“ mužů. Zároveň začal prudce růst počet žen a příslušníků menšin dosahujících univerzitního vzdělání. V současnosti dokončuje v západních společnostech univerzitní vzdělání více žen než mužů.
Tyto změny, spojené i s revolucí v oblasti médií, spustily třetí fázi emancipace, která ještě stále probíhá. Je svým způsobem radikálnější než ty předešlé, protože nejen takříkajíc bere liberální demokracii a její aspirace za slovo, pokud jde o uskutečnění rovnosti v podobě nových zákonů, ale také boří jazyk a sociální stereotypy, které vznikly v „patriarchálním období“ liberální demokracie.
Tento proces není bez problémů. Jde o sociální revoluci svého druhu, a jako v každé revoluci aspirace občas předbíhají reálné možnosti společnosti je strávit. A jako každá revoluce, i tato požírá občas své vlastní děti.
Příkladem může být společenská degradace celé řady bílých liberálů v důsledku hnutí MeToo. Ti s emancipačním hnutím sice sympatizovali, ale neuvědomili si, že je mohou dostihnout „hříchy“ pojící se s érou, kdy i oni mohli beztrestně využívat svého postavení k sexuální exploataci.
Dalším problémem třetí fáze emancipace je, že jako zbraň proti jazyku a normám vzniklým v dřívější éře liberálních demokracií vznikl jazyk poltické korektnosti, který, ač je obecně správný, zašel v některých ohledech příliš daleko a je používán ke společenské ostrakizaci. Problémem je i nárůst počtu menšinových a sexuálních či genderových identit do takové míry, že to činí problematickým hledání společného jmenovatele, který je podstatný pro fungování liberální demokracie.
Obecně ale jsme svědky procesu, který není ve svém celku negativní, a který můžeme nazvat demokratizací demokracie. Aspirace rovnosti, které se pojily s liberální demokracií už při jejím vzniku, se nyní skutečně naplňují, přičemž boří zaběhnuté formy sociální interakce a jazyka.
Protireakce
Agenda dnešních populistů a extrémistů má čtyři základní zdroje. Tím prvním je odpor k té stránce globalizace, která relativizuje důležitost národních států, a podemílá tak národní identitu. Reakcí populistů a extrémistů jsou nové formy nacionalismu, včetně nereálných slibů, že proces globalizace zastaví a vrátí „tradiční“ formy průmyslu z levných destinací do zemí jejich původu.
Druhým je údajná starost o sociální skupiny, které byly ekonomicky poškozeny změnami ve struktuře západního hospodářství. Sociální a ekonomický propad těchto skupin přitom též souvisí s globalizací. Populisté a extrémisté se pasovali do role mluvčích těchto skupin, na které údajně kosmopolitní elity zapomněly.
Což souvisí s třetím aspektem agendy populistů, kterým je útok na elity a politické establishmenty západních zemí. Ty jsou údajně zcela v područí liberálních tendencí, které táhnou proces výše popsané třetí fáze emancipace.
Paradoxně jsou ovšem dnes stejné elity terčem i emancipačních hnutí, protože jsou do jisté míry považovány za relikt minulosti. Tento útok ze dvou odlišných stran na dosavadní politické elity, a s nimi i na některé zaběhnuté postupy liberální demokracie, dosavadní politický establishment pochopitelně oslabuje.
Čtvrtým zdrojem je pak odpor k samotnému procesu emancipace a jeho cílům. Ten je popisován jako postupující dekadence Západu a jako promyšlený útok na „tradiční“ hodnoty, které údajně dobře sloužily západní společnosti v jakémsi jejich „zlatém věku“. V extrémnějších formách tato kritika přerůstá do otevřených útoků na sexuální menšiny či ve snahy vrátit stále více emancipované ženy zpět do časů, kdy neměly rovný přístup k ekonomickým a sociálním příležitostem, nebo nemohly svobodně rozhodovat o svém těle.
Cíle západních populistů a extrémistů se v mnoha směrem překrývají s politikou autoritářských států. I ty vykreslují sílící emancipační snahy jako dekadenci, které je třeba čelit. Autoritáři udržují formální znaky demokracie, jako jsou volby, protože ty mohou manipulovat, ale čelně útočí na nejrůznější menšiny a rovnost žen.
Stávající politické establishmenty jsou ve svízelné situaci nejen proto, že, jak už bylo řečeno, jsou samy terčem emancipačních hnutí, jejichž nároky nemohou často akomodovat dostatečně rychle, pokud nechtějí „nabíjet“ populistům a extrémistům, ale také proto, že globalizace oslabuje i je. Neglobalizovaná politika, zamrzlá vesměs na národní úrovni, je ve střetu s globálními trhy často bezbranná a neefektivní, jeví se jako neschopná akce. Což samozřejmě nahrává populistům a extrémistům, kteří mají údajně jednoduchá řešení.
Co nás čeká
Proces demokratizace demokracie v podobě třetí fáze emancipace, v níž získávají stejná práva, jaká měly v liberálních dříve jen privilegované skupiny, i různé menšiny a ženy, je sám o sobě pozitivní. Rizika v sobě nese hlavně proto, že se začal odehrávat v důsledku stejných technologických a socio-ekonomických změn, které zároveň masově „de-privilegují“ méně vzdělané sociální skupiny tím, že jim berou práci v tradičních průmyslových odvětvích. A také umenšují jejich sociální status, který dříve měli už jen kvůli tomu, že jsou muži. Nebo, lépe řečeno, bílí muži.
Populisté a extrémisté našli v těchto „de-privilegovaných“ skupinách silnou podporu. Mohou dokonce úspěšně útočit na samotnou liberální demokracii, protože ji mohou vykreslovat nejen jako slabou vůči globalizaci, ale i vůči nárokům emancipačních hnutí.
Tento souboj mezi populisty a demokratizující se demokracií může trvat ještě poměrně dlouho, a nelze vyloučit i dočasné porážky pro demokracii, jaké vidíme v dnešní Itálii nebo už dříve ve východní Evropě. V dlouhodobé perspektivě ale situace připomíná nástup „reakce“ po Francouzské revoluci, která skončila po několika desetiletích její porážkou.
Francouzská revoluce byla nejen útokem na předešlý systém, tzv. „ancien régime“, ale také na emancipační vývoj, v němž se nových práv v souboji s aristokracií domáhaly nové vrstvy. Reakcí byla „kontrarevoluce“ absolutistických, konzervativních režimů. Jenže nové ideje a nároky, vypuštěné jako džin z láhve, nikam nezmizely. Evropou se nakonec prohnala vlna liberálních revolucí v roce 1848.
Dnes jsme v podobné situaci. Politická revoluce z roku 1989 se odehrála právě v době, kdy nové technologie umožnily jak rapidní akceleraci globalizace, tak začaly vyvazovat ženy a menšiny z „tradičních“ rolí, což začalo dodávat palivo nové fázi emancipace. Je to nezvratný proces, protože má zmíněné hlubší příčiny.
Snahy vrátit ženy do kuchyně, vzývání „tradiční“ rodiny a tradičních hodnot, či brojení proti globalizaci, jsou ve střednědobé perspektivě odsouzeny k neúspěchu. Jsou zatím do jisté míry úspěšné, protože jim pomáhá jiná forma demokratizace—demokratizace médií v podobě sociálních sítí. Revoluce v médiích zaskočila západní politické establishmenty a dosavadní společenské elity nepřipravené, ale situace se začíná měnit postupně i v této oblasti s pomocí mediální výchovy a regulací.
Obecně bychom měli jak demokratizaci demokracie, tak demokratizaci médií vnímat jako pozitivní výzvy. Vývoj se tak jako tak nedá otočit zpět, protože nové trendy si nevymyslely liberální elity, jak se nás snaží přesvědčit populisté, generují je zásadní změny v ekonomické a technologickém fungování moderních společností.
Deník Referendum, 16.12.2022