Odborářská demonstrace před Úřadem vlády proti penzijní reformě a evropské emisní normě Euro 7 ze všeho nejvíc ukázala, v jak tristním stavu se nachází nejen české odborové hnutí, ale i demokratická levice. V podstatě vše, na co chtěl odborový svaz KOVO demonstrací kriticky upozornit, bylo znehodnoceno účastí i vystoupeními představitelů opozičních hnutí ANO a SPD, jakož i vystoupením předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné.
Nepřijatelnost řečnění na stejné akci s představiteli těchto politických uskupení ovšem nepochopili nejen odboroví předáci, ale ani předseda ČSSD Michal Šmarda. Jeho strana je v zoufalém stavu. Vypadla v minulých volbách z Poslanecké sněmovny, a dá se tak pochopit, že vedení ČSSD hledá každou příležitost, jak se zviditelnit. Jenže jakékoli pokusy dostat se z politického propadliště jsou už dopředu odsouzeny k neúspěchu, pokud strana bude nadále ukazovat, že je spojena s hnutím ANO nebo komunisty.
Právě sázka minulého vedení strany na vládní spolupráci s ANO, kterou podporovala KSČM, byla hlavní příčinou pádu kdysi silné strany pod práh volitelnosti. Ochota účastnit se odborářské demonstrace, na níž byli pozváni i Babiš, Konečná nebo Radim Fiala z SPD, bohužel všem, kdo by snad chtěli dát ČSSD druhou šanci, ukazuje, že strana je nadále jednou nohou v táboře politických sil, které nechápou hodnotu demokracie a zahraničně-bezpečnostního ukotvení České republiky v evropských a obecně západních strukturách.
Nepoučitelní odboráři
Odbory i ČSSD měly šanci, aby svoji — v některých ohledech legitimní — kritiku politiky vlády vedly z pozic obrany demokracie. Mohly navázat na levicově-demokratický postulát, že skutečně demokratická může být jen společnost, která je zároveň sociálně spravedlivá.
Hájit takové pozice ovšem nelze, když odbory dovolí, aby ke shromážděným demonstrantům promlouvali lidé, kteří chtějí odbourat demokracii. ANO, SPD ani KSČM nejsou demokratické politické subjekty. ANO a SPD jsou vůdcovská hnutí bez vnitřní demokratické struktury, a KSČM i SPD dlouhodobě odmítají nejen liberální demokracii, ale i zakotvení České republiky v západních bezpečnostních a politických strukturách.
Předseda nejsilnější české odborářské organizace Josef Středula si toho je nepochybně vědom. Koneckonců ještě v poslední prezidentské debatě, které se účastnil, nenechal na Babišovi nitku suchou.
Pokud teď nejsilnější odborářská organizace KOVO dovolí Babišovi, aby promlouval na její demonstraci, je to perverzní nejen kvůli všemu, co Středula na Babišovi dříve zcela správně kritizoval, ale také kvůli tomu, jak neuvěřitelné chucpe představuje skutečnost, že na demonstraci požadující sociální spravedlnost promlouvá miliardář, jehož podniky jsou oprávněně kritizovány za vykořisťování zaměstnanců. Odbory se pak těžko mohou divit, pokud v nich mnozí vidí pátou kolonu nepřátel demokracie.
Fakt, že předseda ČSSD Michal Šmarda a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula stanuli na stejném pódiu s politiky, kteří podkuřují nedemokratickým silám, jež se nedávno sešly na Václavském náměstí pod záštitou strany PRO Jindřicha Rajchla, je naprostým selháním hlavních institucí demokratické levice. Dávají najevo, že se vůbec nijak nepoučily z nedávných volebních debaklů.
Je to tím neomluvitelnější, že se diskvalifikují ze soutěže o nespokojené vládní voliče přesně ve chvíli, kdy po levicové, avšak jasně demokratické alternativě, bude narůstat poptávka. Namísto toho, aby se jasně distancovali od sil, které jasně dávají najevo svou připravenost kolaborovat s Putinem, jejich nepřijatelné jednání různě omlouvají. To už Šmarda se Středulou mohou bez zábran vyrazit na příští Rajchlovu demonstraci tak jako Kateřina Konečná.
Otázka legitimity
Chtějí-li mít odbory v české společnosti vlivný hlas, rozhodně toho nedosáhnou tím, že se budou spojovat s politickými silami, které různými způsoby podrývají demokracii. Pokud by chtěly opravdu svým tlakem přinutit vládu ke změnám v její politice, musely by na svoji stranu získat přinejmenším část toho segmentu české společnosti, který hájí liberální demokracii a podporuje obecně naše zakotvení v západních bezpečnostních strukturách. A v současnosti i konkrétně stojí za podporou České republiky pro Ukrajinu.
Vystupují-li odboráři na stejné tribuně s politiky, kteří demagogicky hlásají, že bychom měli podporu pro Ukrajinu omezit, protože se pak prý málo dostává pro české občany, nemohou počítat s podporou té části společnosti, které skutečně záleží na pomoci všem slabším i solidaritě se všemi utiskovanými bez rozdílu. A v obecnější rovině je bratříčkování odborů s lidmi, které nechal početný a vlivný svaz KOVO, z nějž vzešel i současný předseda ČMKOS Josef Středula, mluvit na demonstraci, prostě nepřijatelné. S odborářskými ideály rovných práv pro všechny a solidarity mezi všemi lidmi práce to nemá vůbec nic společného.
Nesystémová opozice, složená ze dvou vůdcovských hnutí a komunistů, kteří se k nim ve svém posledním tažení přimykají, nepředstavuje pro demokratickou část společnosti, v níž také narůstá nespokojenost s vládní politikou, alternativu, ale budí v ní oprávněné obavy. To samé platí o pohledu této části společnosti na ČSSD. V demokratickém táboře přitom není málo lidí, kteří jsou spíše levicově orientováni, ale raději podporují strany současné vládní koalice, protože udržení demokracie nadřazují za současné situace sociálním otázkám.
ČSSD by mohla tyto lidi oslovit, kdyby se chovala jako skutečná sociálně demokratická strana. K tomu by kupříkladu patřilo i to, aby netvořila jeden senátorský klub s ANO nebo aby se její lídři neproducírovali na shromážděních, kde řeční politici SPD, KSČM a ANO. Než se to stane, zůstane ČSSD, odbory a s nimi bohužel i celá demokratická levice pro většinu společnosti zcela nevěrohodná. A bohužel plným právem.
Deník Referendum, 30.3.2023