Česká politika je zablokovaná. Na jedné straně je vládní pětikoalice, která vznikla jako společný projekt „demokratických“ stran s cílem zabránit Andreji Babišovi, aby stál další čtyři roky v čele vlády. Na straně druhé jsou dvě opoziční strany, které jsou obě nesystémovými vůdcovskými subjekty, jejichž postoje k liberální demokracii jsou problematické.
Vládní koalici tvoří pět stran, které se daly dohromady nikoliv kvůli programovému souznění, ale především kvůli obavám z Babiše,
nebo, ještě přesněji, kvůli obavám z mocenského kartelu prezidenta Miloše Zemana a Babiše. To ovšem po odchodu Zemana z funkce a Babišově odstoupení z čela stínové vlády ANO po prohrané prezidentské volbě začíná působit vážné problémy. Zejména se začíná ukazovat v plné nahotě malá schopnost pěti stran vládnout skutečně společně.
Vláda působí mnohem více jako jakási konfederace ministerstev, která si na základě povolebních vyjednávání mezi sebe rozdělily jednotlivé strany, nikoliv jako jednotný celek. V loňském roce se relativně malá akceschopnost vlády pěti stran dokázala schovat za potřebu reagovat jasně na mezinárodní události, jako byla ruská invaze na Ukrajině nebo předsednictví České republiky v Evropské unii.
České politice dominovala zahraničně-politická témata, v nichž se vládní strany lišily jen ve spíše okrajových záležitostech. Kupříkladu v postojích k úpadku demokracie v Maďarsku, a tím i v postojích k budoucnosti visegrádské spolupráce.
Premiér Petr Fiala se choval ve vztahu k válce na Ukrajině i během českého předsednictví EU jako státník. Jeho jistá suchopárnost a profesorský přístup k řešení problémů se jevily emocionálně vypjaté mezinárodní situaci jako výhoda.
S tím, jak se válka na Ukrajině posunula na začátku tohoto roku do podoby zamrzlého konfliktu, který může trvat roky, a české předsednictví EU skončilo, se ale začala stále jasněji ukazovat malá schopnost vlády řešit jako vnitřně koherentní celek rostoucí ekonomické a sociální problémy. První ochutnávku této malé akceschopnosti i komunikačních problémů ve vládě složené z pěti stran česká veřejnost dostala už na podzim minulého roku, kdy vláda jednala pomalu při řešení prudce rostoucích cen energií, přičemž se občas utápěla v komunikačním chaosu.
Fialova vláda v problémech
V lednu se ještě leccos problematického ve způsobu, jímž Fialova vláda funguje, schovalo za volbu nového prezidenta, která dominovala mediální scéně. Jenže po porážce Babiše z rukou Petra Pavla, a následně pak i odchodu Zemana z funkce, se začala v plné síle projevovat malá akceschopnost vlády složené z pěti stran. Fiala se politicky vytratil, občas se zdá, že vládu nikdo nevede.
Jednotliví ministři vlády přicházejí s návrhy, jak řešit to či ono, aby vzápětí čelili kritice některých vládních kolegů. Nedaří se dostat pod kontrolu vysokou inflaci, bobtnající rozpočtové deficity či rostoucí zadluženost důchodového systému.
Komplexnějším reformám nebo alespoň účinným krátkodobým řešením stojí v cestě především ideologický přístup Občanské demokratické strany, která je dodnes zamrzlá v neoliberálních pohledech na roli státu a daňový systém. ODS coby nejsilnější strana pětikoalice přitom obsadila klíčová ekonomická ministerstva, včetně ministerstva financí.
A ODS zdatně sekundují ideologicky zabetonovaní lidovci, kteří drží klíčové Ministerstvo práce a sociálních věcí. Klíčové postavy vlády—ministr financí Zbyněk Stanjura za ODS a ministr práce a sociálních věcí za lidovce Marian Jurečka—přitom stále více působí bezradně.
Není divu, že začala prudce růst nespokojenost v české společnosti a množí se varovné předpovědi–kupříkladu zásadní text Jakuba Patočky publikovaný 10. dubna v tomto deníku pod názvem Petr Pavel na Hradě: mezník, anebo jen intermezzo? Patočka varuje, že pokud se vládní politika a rozložení politických sil na české politické scéně nezmění, čeká Českou republiku v roce 2025 politická katastrofa v podobě nástupu populistů a extrémistů.
Neviditelná sociální demokracie
Situace na politické scéně je zabetonovaná v mnoha ohledech. Za normálních okolností by v reakci na neúspěšnou a chaotickou ekonomickou politiku vlády posilovala sociální demokracie. Jenže ta se zkompromitovala svojí vládní spoluprací s Babišem do té míry, že považuje za úspěch, když se v některých průzkumech stranických preferencí přiblíží hranici zvolitelnosti do Sněmovny, tedy pěti procentům voličské podpory.
Její vedení je matné, ba neviditelné, přičemž se nesnaží jasně distancovat od Babišova ANO, takže kupříkladu zůstává v Senátu ve společném klubu s Babišovým vůdcovským projektem. Anebo se nebrání tomu, aby její představitelé vystupovali na odborářské demonstraci proti vládní politice společně s Babišem, představiteli SPD a KSČM.
Volič, který hledá alternativu k současné vládě, ji v podobě ČSSD–dál koketující s nesystémovými politickými silam–nenalézá. Průzkumy stranických preferencí, které zatím ukazují, že vládní tábor a ANO spolu s SPD si drží zhruba stejnou podporu jako ve volbách v roce 2021, přitom odrážejí ze všeho nejvíc skutečnost, že mnozí voliči, kteří strany pětikoalice dál podporují, tak činí zejména proto, že v podobě nesystémové opozice nemají alternativu.
Je samozřejmě možné, že se ČSSD v příštích dvou letech vzpamatuje, ale k tomu by byla zapotřebí změna v jejím vedení a programové přenastavení, které by stranu viditelně postavilo do role demokratické levicové opozice vůči současné vládě. Taková změna se ale jeví zatím jako málo pravděpodobná.
Konzervativci versus liberálové
Jinou možností, jak rozlomit ledy na české politické scéně by bylo rozdělení stále více paralyzované pětikoalice na koalici Spolu na jedné straně a hnutí Starostů a nezávislých a Piráty na straně druhé. Nebo řečeno přesněji: odchod STAN a Pirátů do pozice.
Jelikož vládní koalice vznikla jako účelové spojení pěti stran proti Babišovi, na čas se z veřejného povědomí vytratily poměrně zásadní ideové rozdíly mezi jednotlivými stranami. Tedy i skutečnost, že vládu tvoří blok konzervativních stran sdružených v koalici Spolu na jedné straně, a středo-liberální hnutí STAN a levicově-liberální Piráti na straně druhé.
Rozdíly mezi těmito dvěma bloky podtrhuje i skutečnost, že zatímco Spolu je aliance takzvaně tradičních stran, které spolu spolupracovaly na vládní úrovni už v minulosti, a vlečou tedy s sebou jistou historickou zátěž, STAN a Piráti jsou relativně nové, a svým vnitřním uspořádáním „netradiční“ politické subjekty.
Povolební aritmetika odsoudila STAN i Piráty do rolí vládních příštipkářů. Navíc v podstatě ukončila existenci koalice Pirátů a STAN.
I když v optické rovině byla koalice Pirstan „odměněna“ pozicí prvního místopředsedy vlády v osobě předsedy STAN Víta Rakušana, Piráti spolu s hnutím STAN získali jen sedm ministerských postů v osmnáctičlenné vládě, přičemž s výjimkou klíčových ministerstev vnitra a průmyslu a obchodu, která připadla STANu, a klíčového ministerstva zahraničních věcí vedeného Pirátem Janem Lipavským, obě strany obsadily spíše ministerstva druhého řádu.
Rozdělení ministerstev i významných postů ve vládě ale není hlavní problém pětikoalice. Tím jsou především odlišné pohledy Spolu na jedné straně a dvou stran bývalého Pirstanu na straně druhé na řadu důležitých „kulturně-politických“ témat, na budoucnost visegrádské spolupráce, evropskou integraci, či přijetí eura. A také skutečnost, že STAN i Piráti zůstávají ve vleku neúspěšné ekonomické politiky ODS a sociální politiky, v níž mají silné slovo konzervativní lidovci.
I proto zůstávají preference jak Pirátů tak STAN na poměrně nízké úrovni. Veřejnost je nevnímá jako svébytné politické subjekty, které se názorově dost liší od konzervativců v koalici Spolu, ale jako součást stále více paralyzované vládní koalice, v níž ovšem mají řešení problémů, které nejvíce znervózňují českou veřejnost, v rukou především ODS a lidovci.
Nesystémová a demokratická opozice
Problémy pro českou společnost ovšem negeneruje jen málo akceschopná vládní koalice, ale i nesystémová opozice. Obě vůdcovské strany nenabízejí téměř žádné programové alternativy k vládní politice, jejich programem je především politická paralýza.
Jejich opakované obstrukce ve Sněmovně v podstatě znemožnily schválení klíčových legislativních iniciativ vládní koalice. A jejich populistické vzývání blaha „lidu“ a jeho peněženek je navíc—poněkud paradoxně—staví do role odpůrců zvyšování daní, v čemž se stávají spojenci vládní ODS. Neformální koalice ODS, ANO a SPD v otázce daní, která vznikla už při zrušení superhrubé mzdy (což připravuje stání rozpočet o více než sto miliard korun ročně), v podstatě dál trvá.
Už proto by zejména Piráti byli nyní mnohem produktivnější a viditelnější v roli demokratické pozice vládě než v roli koaličního přívěsku vlády, jíž dominuje ODS, jejíž asociální daňovou politiku–spojenou s neschopností řešit rostoucí deficity–paradoxně tvrdí nesystémová opozice.
Zatímco odchod Pirátů do opozice by jen zmenšil vládní většinu ze současných 108 hlasů ve Sněmovně na 104, případný odchod STAN by znamenal, že Fialova vláda by se stala vládou menšinovou. Což by ovšem nemuselo vyústit do pádu vlády.
Piráti i STAN by mohli hrát roli konstruktivní opozice, která by na jedné straně přicházela s programovými alternativami k vládní politice, ale na druhé straně by vládu tolerovala. K tomu by přitom měla dobrý důvod: nepustit do hry o vládu ANO.
Tento scénář by byl jen těžko uskutečnitelný v době, kdy byl prezidentem Zeman, který by situace nepochybně využil k pokusu dostat Babiše zpět do vlády. Prezident Pavel by se naopak snažil této možnosti zabránit.
V případě pádu vlády v důsledku rozkolu mezi tábory konzervativních a liberálních stran by Pavel jen těžko sáhl k „zemanovskému“ čarování s ústavou—kupříkladu v podobě jmenování menšinové vlády vedené Babišem, kterou by držel u moci i poté, co by nezískala důvěru Sněmovny. Pokud by rozdělení vládní pětikoalice coby krok k odblokování současných zamrzlých poměrů, které nahrávají extrémistickým a nesystémovým stranám, vedl k pádu vlády, spíše by asi volil–ve spolupráci se stranami současné vládní koalice–vytvoření vlády expertů.
Takové krajní řešení by ale nebylo nejspíš zapotřebí. Odchod STAN a Pirátů z vlády by nemusel vést k jejímu pádu. Z ústavního hlediska by bylo možné provést jen její rekonstrukci v podobě nahrazení ministrů za STAN a Piráty ministry za ODS, lidovce a TOP 09.
Navrhovat jako možné řešení současné neutěšené situace na české politické scéně rozpad vládní pětikoalice se může jevit jako neprozřetelné, ale v situaci, kdy u nás neexistuje demokratická opozice, je to možná jediné řešení, jak zabránit tomu, aby nesystémové strany posilovaly na úkor stran, které tvoří současnou vládní koalici.
Odchod Pirátů, nebo dokonce i STAN do opozice by vytvořil na české politické scéně novou dynamiku a zpřehlednil rozložení politických sil. Opozice by se rozrostla o demokratické subjekty, které by částečně zatlačily do pozadí momentálně všudypřítomné politiky ANO a SPD, kterých se média chodí ptát na kritické postoje k vládní politice. A mohlo by to pomoct i Pirátům a hnutí STAN, které budou coby součást vládní koalice dominované ODS a lidovci jen chřadnout.
Deník Referendum, 14.4.2023