Ministr vnitra Vít Rakušan souhlasil na Evropské radě jménem České republiky s novou dohodou Evropské unie na poli migrační a azylové politiky, a na české politické scéně se okamžitě spustila lavina silných výroků ze strany obou opozičních stran. Rakušan prý zradil zájmy České republiky, je prý třeba zjistit, zda měl k souhlasu mandát vlády. Opozice kvůli tomu dokonce vyvolala mimořádnou schůzi Sněmovny.
Premiér a další vládní politici pro změnu souhlas dohodou hájili—jaksi opatrně–tím, že prý nezavádí kvóty, o což Česká republika dlouhodobě usilovala. A naše země bude mít navíc z plnění dohody výjimku, dokud se bude potýkat s migrační vlnou z Ukrajiny.
Nová migrační dohoda skutečně nenutí členské země EU k přijímání migrantů na základě kvót, ale je v ní zakotveno rozdělování žadatelů o azyl mezi jednotlivé země tak, aby se ulevilo státům na pobřeží Středozemního moře, které jsou nejvíce zasaženy přílivem nelegálních migrantů z Afriky a Asie. Země, které odmítnou se na tomto mechanismu podílet, budou muset přispívat zemím, které se žadatelů o azyl ujmou, v podobě finanční a materiální podpory.
Pokrytectví opozice
Obě opoziční strany—ANO a SPD—po Rakušanově souhlasu s dohodou okamžitě vyrazily na zteč. Z úst politiků obou stran zaznívaly místy až hysterická prohlášení o bezpečnostním ohrožení České republiky, které nás v důsledku nové migrační dohody čeká. Dále pak tvrzení, že dohoda zavádí kvóty, a že evropskou solidaritu v otázce migrantů si nelze prý vynucovat „povinností“ pomáhat jiným státům, pokud my sami odmítneme azylanty přijímat.
Kvóty v podobě, v jaké je EU přijala v roce 2015, přitom dohoda nezavádí. Členským státům dává na vybranou mezi přijímáním určitého počtu žadatelů o azyl z těch států, které se nebudou schopné vypořádat s žádostmi o azyl samy (což jsou dnes především Itálie a Řecko), a finanční podporou států, které se azylantů ujmou. Je to férové řešení.
Liché jsou i námitky opozice, že dohoda jen podpoří nelegální migraci, a že je především třeba zabránit tomu, aby se migranti do Evropy vůbec dostali. Ať už totiž členské země EU s pomocí agentury Frontex udělají cokoliv, není možné zcela zamezit, aby se EU nedostávali různými cestami nelegální migranti. Ty není možné všechny okamžitě vracet tam, odkud přišli, protože to ani není často možné zjistit. A pokud ano, EU nemá se zeměmi, odkud přicházejí, repatriační dohody.
V minulosti mnozí migranti končili v nelidských podmínkách v utečeneckých táborech v Řecku a Itálii, kde dlouho čekali na to, co s nimi bude, protože tyto země neměly dostatečné kapacity se každým individuálním případem zabývat. To by se nyní zásluhou distribučního mechanismu, který umožní posuzování nároků na azyl i v jiných evropských zemích než těch, kam migranti nejprve dorazili, mohlo změnit.
Česká opozice se zoufale snaží vyvolat ve veřejnosti dojem, že nás nová dohoda vystavuje jakémusi nebezpečí. Je to účelová manipulace, protože dohoda naopak může snížit počet lidí, kteří se snaží přes Českou republiku, která není cílovou zemí, dostat do zemí, kde chtějí žít. Nová dohoda by této migrační „turistice“ mohla bránit.
ANO i SPD navíc utrácejí politickou energii zbytečně i proto, že se česká společnost za osm let, které uplynuly od masivní migrační vlny v roce 2015. způsobené primárně válkou v Sýrii, ve vztahu k migraci změnila. Většina společnosti vidí, že migranti proudící do Evropy z Afriky a Asie, nekončí v České republice, a že za osm let nedošlo u nás navzdory účelovému vyvolávání strachu některými politickými stranami a exprezidentem Zemanem k žádným teroristickým útokům.
Většina české společnosti ztratila strach z migrace také kvůli uprchlické vlně z Ukrajiny. Mnoho lidí se naopak zapojilo do pomoci ukrajinským uprchlíkům, přičemž tato empatie většiny společnosti s uprchlíky ze země, která je nám blízká, také, dá se argumentovat, otupila strach z migrantů odjinud. Přinejmenším do té míry, že se ani Andreji Babišovi ani Tomio Okamurovi už nepodaří vytvořit znovu hysterickou atmosféru, která panovala v roce 2015.
Nemalá část společnosti navíc vidí, že během uprchlické vlny z Ukrajiny pomohly České republice ostatní státy EU, jakož i Brusel samotný. Nejen schválením potřebných právních nástrojů, jako je institut dočasné ochrany, ale i v podobě materiální pomoci. Křičet teď, jak to činí opozice, že nás není možné nutit k solidaritě, může vidět nemálo lidí jako pokrytectví.
Vládní alibismus
Nevyznamenali se ale ani vládní představitelé. Místo toho, aby jasně vysvětlili, proč je nová evropská migrační dohoda důležitá, a že solidarita s ostatními zeměmi v té podobě, v jaké ji dohoda předpokládá, je samozřejmost, opět jsme slyšeli nemálo úhybných argumentů.
Ano, k dohodě jsme sice přistoupili, ale nemáme se prý bát jakési povinné finanční a materiální solidarity s nejvíce postiženými zeměmi, protože si Česká republika byla kvůli přílivu ukrajinských uprchlíků na svoje území vyjednat výjimku. Nic prý platit v dohledné době nebudeme, protože musíme vynakládat nemalé prostředky na ukrajinské uprchlíky u nás.
Ba co víc, až prý skončí institut dočasné ochrany, a mnozí Ukrajinci u nás začnou žádat o azyl, můžeme na novém systému evropské solidarity ještě vydělat, protože budeme mít nárok na pomoc od jiných zemí.
Je to nedůstojná argumentace. Důstojná by zněla tak, že se Česká republika k dohodě připojila prostě proto, že je celoevropský nástroj, který pomáhá zemím nejvíce zasažených migrací solidárně tento problém řešit. A pomůže také zemím, které se rozhodnout ujmou azylových řízení. A že jsme hrdí, že se naše země připojila v této věci k naprosté většině ostatních členských zemí.
Těžko říct, proč jak ministr vnitra, tak premiér mají potřebu při obhajobě této dohody zdůrazňovat, že rozhodně nejde o kvóty, a že nás navíc ještě dlouho kvůli ukrajinské migrační vlně nečeká žádná povinnost přispívat jiným zemím. A proč také pořád dokola opakují, že Česká republika především preferuje ochranu vnějších evropských hranic a další opatření, která by zabránila migrantům se do EU vůbec dostávat.
Na tom, že je takových opatření třeba, se už dávno shodly všechny ostatní země. Jenže většina z nich také uznává, že přes všechna opatření, která už byla k ochraně vnějších hranic přijata, se na území EU budou dál dostávat statisíce migrantů, které není kam okamžitě vracet. A připustit, že mnozí, ač přišli do EU „ilegálně“, mají pro migraci dobré důvody, které je potřeba posoudit.
Jinými slovy: když už Česká republika konečně našla s ostatními zeměmi EU—s výjimkou vždy remcajícího Maďarska a Polska—shodu, proč tento krok shazovat alibistickými argumenty? Proč neukázat raději odvahu, a veřejnosti jasně nevysvětlovat, že Česká republika udělala krok správným směrem—ať si polští, maďarští a čeští opoziční politici vykřikují, co chtějí?
Česká republika koneckonců odvedla na přípravě dohody svůj díl práce, když předsedala EU. Navázala na práci francouzského předsednictví. Zejména kvůli krizi na Ukrajině se nepodařilo dohodu přijmout už vloni, podařilo se to až nyní předsednictví švédskému. Místo alibistického kličkování by se tedy měli čeští vládní politici k dohodě hrdě přihlásit coby k úspěšnému dílu, které nás po letech visegrádského zmaru v otázkách migrace posunulo blíže k Západu.
Deník Referendum, 17.6.2023