Vláda Petra Fialy strávila první dva roky svého čtyřletého mandátu hašením požárů. Na mezinárodní scéně musela především reagovat na ruskou válečnou agresi na Ukrajině.
Na domácí scéně pak čelila ekonomickým problémům, které zčásti vyvolala již zmíněná ruská agrese, jako byl kupříkladu strmý růst cen energií, který přispěl i k nárůstu inflace. K tomu všemu se přidal úkol zkrotit strmě rostoucí deficity státního rozpočtu a s nimi spojené zvyšující se zadlužení státu.
Vládě se v boji s těmito krizovými jevy leccos podařilo, což ocenil ve svém prvním novoročním projevu i prezident Petr Pavel. Pochválil ji zejména za prosazení balíku úsporných opatření.
Jako další úspěchy by bylo možné zmínit rychlé ukončení závislosti země na dodávkách plynu z Ruska, efektivní vojenskou i ekonomickou pomoc Ukrajině, jakož i zvládnutí vlny ukrajinských uprchlíků. Úspěšné bylo i české předsednictví EU. A česká zahraniční politika má po letech přešlapování a sporů mezi jejími hlavními aktéry jasný směr.
To, že—i navzdory těmto dílčím úspěchům—je v polovině svého mandátu vláda rekordně nepopulární, souvisí podle mnohých zejména s její špatnou komunikací, což koneckonců zmínil ve svém projevu i prezident. A nelze samozřejmě také přehlédnout skutečnost, že řada opatření vlády v ekonomické oblasti byla vnímána částí společnosti jako sociálně necitlivá.
Možná hlavním problémem Fialovy vlády ale je, že její politiku nezastřešuje žádný velký cíl. Jinými slovy, vláda jen reaguje na nejrůznější krize a problémy, ale toto úsilí nerámuje ničím, čemu se občas říká vize.
Když prezident Pavel ve svém projevu nabídl takové zastřešující téma, v podobě výzvy k zahájení příprav na přijetí eura, spustil—i v řadách vládních stran—lavinu protichůdných prohlášení. Zejména od politiků Občanské demokratické strany slyšíme, že ani dvacet let po vstupu do Evropské unie, během něhož se Česká republika zavázala euro přijmout, nenastal ještě ten správný okamžik, anebo že to z různých důvodů prostě nejde.
Podobně reagují mnozí politici vládní koalice na takzvanou evropskou zelenou dohodu. Místo toho, aby ji uchopili jako pozitivní výzvu, která nám nabízí celou řadu příležitostí, zpochybňují ji jako něco, co prý sníží konkurenceschopnost země, a je pro nás tudíž nevýhodné.
Jak spuštění prací na přijetí eura, tak vstřícný postoj k evropské zelené dohodě by přitom mohly být oněmi zastřešujícími tématy, která by vládnímu úsilí mohla dát širší smysl. Jinými slovy: vláda by mohla vysvětlovat, že nečiní často bolestivé kroky jen z důvodů jakési ekonomické údržby, ale proto, že chce Českou republiku posunout vpřed, a že je připravená se s výzvami, jako je nastartování příprav na přijetí eura nebo evropská zelená dohoda, utkat.
Tím, že v konfrontaci s těmito a dalšími výzvami, ale okamžitě začne i z vládního tábora znít, že na takové úkoly nenastal čas, anebo že jejich splnění je pro nás údajně nevýhodné, posiluje vládní tábor chtě nechtě ve společnosti mentalitu, která nahrává opozici, protože ta svůj program v současnosti buduje na protievropském brblání a účetnické argumentaci.
Jak vládní tábor, tak opozice se tak nakonec jen handrkují o čísla. A jelikož opozice nenese za hospodaření státu odpovědnost, a může veřejnost přesvědčovat, že by to či ono zařídila lépe, a na to či ono utratila více peněz, je vláda pochopitelně v defenzivě. Bohužel se ale nezdá, že by měla na to, aby svoje kroky zarámovala nějakým vyšším cílem. Vládním stranám tak nezbývá než doufat, že se ekonomická situace zlepší a voliči najdou ve vládní politice vyšší smysl sami. A že před příštími volbami opět zafungují slogany, že vládní strany bojují za demokracii.
ČRo Plus, 4.1.2024