Proč vládní koalice prohrála v eurovolbách

Pět stran, které tvoří současnou vládní koalici, získalo ve volbách do Evropského parlamentu dohromady zhruba jen 37 procent hlasů, zatímco protestní a populistické strany, plus strany krajní pravice i levice, získaly zbytek. Jedním z hlavních důvodů pro tento neúspěch je samozřejmě skutečnost, že eurovolby jsou vnímány nemalým počtem voličů jako referendum o vládě. 

Ukázat nespokojenost s vládní politikou přitom lze bez rizika, že by protestní, populistické a krajně pravicové i levicové strany které z této nespokojenosti těží, měly na základě voleb formovat vládu. Jinými slovy, kdyby šlo o volby, které mají určit, kdo povede zemi, výsledky by asi byly trochu jiné.

To, že eurovolby byly do jisté míry referendem o vládě, by ovšem nemělo zastírat další důvody neúspěchu stran vládní pětikoalice. Možná tím nejdůležitějším je skutečnost, že vládní strany—více ty sdružené v koalici SPOLU a méně Piráti a Starostové a nezávislí—se stejně jako strany opoziční a mimoparlamentní uchylovaly v různé míře k populismu a politickému oportunismu.

Co vládu zdobilo

Dva dosavadní největší úspěchy vlády—její postoje k ruské agresi na Ukrajině a české předsednictví Evropské unie—byly přitom spojeny s principiálními postoji. Vláda v těchto dvou otázkách nechala stranou lavírování a mylné snahy zavděčit se co největšímu počtu voličů. 

České předsednictví EU v druhé polovině roku 2022 se výrazně lišilo od toho v roce 2009. Fialova vláda se chovala konstruktivně, k úkolu vést dočasně EU přistoupila s pokorou, nikoliv s bombastickými slogany „Evropě to osladíme.“ Navigovala přitom ve složité mezinárodní situaci, protože Rusko přepadlo Ukrajinu jen několik měsíců před začátkem českého předsednictví.

Možná ještě důležitější bylo, že vláda pochopila, že musí vystoupit z visegrádské ulity, a zpátečnickou politiku zemí V4 nechat za sebou. Ačkoliv politické strany napříč politickým spektrem před českým předsednictvím opakovaně kritizovaly snahy o dosažení dohody na nové evropské azylové a migrační politice, Fialova vláda se se ujala vyjednávání o této dohodě, a přivedla ji k téměř finální verzi. Šla tím částečně proti většinovému mínění veřejnosti, kterou populistické strany celé roky přesvědčovaly, že chystaná dohoda zavede nové formy kvót. 

Ještě jasněji si vláda počínala v politických aktivitách spojených s válkou na Ukrajině. Podpořila napadenou zemi nejen verbálně, ale téměř okamžitě i materiálně. Na Ukrajinu posílala české zbraně.

Neexistovala přitom záruka, že veřejnost takové jednání vlády ocení. Už na začátku války existovaly v české společnosti proudy, které požadovaly vyjednávání o míru podle ruských not a kritizovaly vydávání peněz z českého rozpočtu na pomoc Ukrajině. Jakož i skupiny obyvatel, kterým nebyl po chuti příliv ukrajinských uprchlíků.

Fialova vláda šla v této otázce do čelního střetu. Její politici trpělivě vysvětlovali, proč musíme Ukrajinu podpořit, a proč pomoc ukrajinským uprchlíkům je nejen morálně správná, ale z ekonomického hlediska ve střednědobém výhledu i výhodná. 

Ačkoliv veřejnost, unavená pokračující válkou, časem začala více naslouchat argumentům populistů o nutnosti jednat co nejrychleji o míru, podpora pro Ukrajinu zůstává doteď relativně vysoká. Lze argumentovat, že kdyby Fialova vláda v celé věci více lavírovala, vypadalo by veřejné mínění v této věci podobně jako na Slovensku nebo v Maďarsku.

Zpět k populismu a lavírování

Nelze statisticky ověřit, zda by jasnější postoje vládních stran v otázkách, které hrály důležitou roli ve volební kampani před evropskými volbami, pomohly vládnímu táboru dosáhnout lepšího výsledku. Jisté ale bohužel je, že se vládní strany, zejména koalice SPOLU, o nějaký čelný střet s populisty ani nepokusily.

V otázkách evropské zelené dohody a migrace se vládní politici, možná jen s výjimkou Pirátů, uchylovali ke slibům, že Green Deal rozředí nebo přepíšou. Podobně mluvili o migračním paktu, který přitom vláda, jak už bylo řečeno, sama pomohla vyjednat. 

Ve vládním táboře se nenašel skoro nikdo, kdo by voliče přesvědčoval, že jak Green Deal tak migrační dohodu je třeba vidět jako pozitivní výzvy. A že evropská opatření přijatá pro boj s klimatickými změnami nám dokonce nabízejí velkou šanci v oblastech, jako je vývoj nových, ekologicky čistších technologií. Či šanci na změnu myšlení.

Volební kampaň většiny vládních stran se snažila rezonovat s převažující českou mentalitou, kterou lze popsat jako „hlavně nic moc neměnit.“ Svým oportunistickým tónem zůstala daleko za jasnými stanovisky, které se vláda nebála hájit po začátku války na Ukrajině, či srozumitelnou, kompetentní politikou během českého předsednictví EU

.

Unie se opět stala ve vyprávění českých stran, i těch vládních, čímsi, co funguje vlastně špatně, a co je třeba změnit. Vládní strany přitom, stejně jako ty populistické a krajně pravicové, slibovaly změny, které čeští europoslanci rozhodně nemohou prosadit.

Tím, že vládní strany odmítly uchopit zásadní evropské politické projekty jako pozitivní výzvy, a spolu s opozicí většinově spíše skuhraly, kolik je toho třeba ve směřování EU opravit, připravily fakticky půdu pro úspěch populistů. Ti z toho, že i vládní strany nabízejí veřejnosti obraz „porouchané“ EU, kterou my, Češi, posuneme na správnou cestu, mohly jen těžit. 

Když už průměrný občan, který tohoto EU mnoho neví, přijme tezi, že EU spoustu věcí dělá špatně, což nejsilnější vládní strana ještě pepří nechutí k přijetí eura, pak je pro něj lepší volit strany, které svoji nechuť k Unii nehalí do obojetného jazyka. 

Jinými slovy: vládní koalice mohla využít eurovoleb k pokusu o změnu debaty u nás. Mohla konfrontovat brblání a dezinformace opozice a extrémistů, ale neodvážila se toho. Kampaň koalice SPOLU, která se v sobě snažila smířit voláním po vetší „bezpečnosti“ v Evropě, kterou prý pomůže prosadit, svoji vnitřní nesourodost, podemlela i více proevropské kampaně hnutí STAN a Pirátů. 

Odvaha, kterou česká vláda ukázala v podpoře Ukrajiny a ve způsobu, jímž se zhostila předsednictví EU, byla v kampani před eurovolbami ta tam. Výsledek voleb to nejspíš reflektuje. 

Deník Referendum, 28.6.2024