Když britský premiér Neville Chamberlaine a francouzský premiér Édouard Daladier oznamovali zástupcům Československa, na čem se jejich země bez československé účasti dohodly během Mnichovské konference s Adolfem Hitlerem a Benittem Mussolinim, Chamberlain prý nepokrytě zíval. Daladier ignoroval otázky Čechoslováků, zda se předpokládá nějaká odpověď československé vlády na to, co bylo dojednáno. Odpovědi se ujal jeho pobočník který kategoricky prohlásil, že se od Československa žádná odpověď neočekává, dohoda je už přijatá.
Tato scéna dost připomíná nedávné ponižující jednání amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance s ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenskym v Bílém domě. Někteří komentátoři a politici– dokonce i u nás–po ostudné schůzce, na jejímž konci byl Zelensky předčasně vyprovozen z Bílého domu, argumentovali, že se nechal zbytečně unést, neměl prý americkým politikům oponovat. Vždyť potřebuje jejich pomoc.
Je to jako argumentovat, že i zástupci Československa měli během jednání vedoucích k Mnichovu mlčet, a s vděkem přijmout podmínky diktované mocnostmi, bez nichž Československo nemohlo případnou válku s Hitlerem ustát. My dnes se znalostí historie už víme, zda měl pravdu Chamberlain, když se při návratu do Londýna chlubil, že veze “mír pro naši dobu”, anebo měli pravdu ti, kteří varovali, že “mír” podle Hitlerových not, k němuž mělo přispět zabrání částí československého území nacistickým Německem, je jen iavní snahou o apeasment a Hitlera jen povzbudí k další agresi.
Trump se chová hůř než politici Francie a Velké Británie v roce 1938. Na rozdíl od nich totiž už ví, čeho všeho se Rusko na Ukrajině v posledních letech už dopustilo. To, že chce dosáhnout na Ukrajině mírového řešení, by bylo chvályhodné, kdyby jeho “mír” v podstatě nevycházel jen z ruských představ a propagandy.
Trumpovy motivy
Ve svém inauguračním projevu Trump řekl, že chce, aby jeho nejdůležitějším odkazem bylo, že je mírotvorce. To je sice ušlechtilý cíl, jenže Trump nedokáže jednat jinak naž jako “bully”. Což je anglický výraz pro násliníka, který vydírá a zastrašuje slabší jednice.
Jako “bully” se projevuje ve všech dosavadních činech i prohlášeních, která se týkají jeho politiky ke zbytku světa. Nátlak a vydírání zásadně neuplatňuje vůči stejně silným oponentům, ale bez výjimky vůči slabším spojencům, kteří jsou na USA tak či onak závislí.
Panamě, která byla doposud spojencem, USA tak hrozí zabráním Panamského průplavu. Pětimiliónovému Dánsku, které je stejně jako USA členem NATO, Trump vyhrožuje, že si vezme silou Grónsko, které Dánsko administrativně spravuje.
Když některé země odmítnou přijmout nelegální migranty, které jim chtějí USA poslat speciálními lety, cla uvalí na Kolumbii, která je dlouhodobým spojencem, a v podobě pozastavení příjmu migrantů protestuje nikoliv proti jejich deportacím, ale proti tomu, jakým způsobem s nimi zacházejí americké imigrační úřady. Venezuelu, z níž v posledních letech do USA uprchlo zdaleka nejvíc migrantů, naopak Trump k ničemu nenutí, protože ví, že by narazil na rozohodný odpor diktátora Nicolase Madura.
Stejně je tomu s Kubou. Jedna z největších komunit emigrantů v USA pochází právě z tohoto ostrova kontrolovaného brutálním komunistickým režimem. Neslyšeli jsme ale ani v náznaku nic, co by se rovnalo Trumpově výhrůžce vůči kubánskému režimu.
Jako pravý “bully” se Trump chová i při uvalování cel na různé země. Ta, která uvalil krátce po nástupu do funkce, postihla dvě sousední země, které se doposud chovaly jako dobří spojenci USA, a s nimž koneckonců sám Trump vyjednal během svého prvního prezidentkého mandátu obchodní dohodu.
Při uvalování cel navíc vyhrožuje Mexiku, že si USA vyhrazují právo podniknout vojenské akce proti drogovým kartelům na území Mexika. Kanadu pro změnu tlačí k tomu, aby se stala 51. státem USA.
Když už uvalí cla i na mocnou Čínu, jsou nižší než ta, která uvalil na svoje slabší spojence. A jsou mnohem méně plošná.
V logice násilnického chování “mírotvorce” v Bílém domě je, že když se pustí do vyjednávání o míru, začne také okamžitě vydírat slabší stranu sporu—bez ohledu na historii konfliktu. Dvěma a půl miliónům Palestinců ve zdecimované Gaze nabídne, že je v rámci zajištění míru všechny vystěhuje. Tam, kde po generace žili, prý vybuduje středovýchodní Riviéru.
Zdecimované Ukrajině se pro změnu okamžitě snaží prodat “mírové řešení”, které odráží v podstatě všechny požadavky ruského agresora. Ukrajina se má vzdát území okupovaných Ruskem, nesmí se nikdy stát členem NATO.
To, co už USA v podpoře Ukrajiny utratily, má kompenzovat Ukrajina USA smlouvou o těžbě vzácných kovů v hodně stamiliard dolarů. Co na tom, že většina pomoci nebyla ze strany předešlé administrativy podmíněna tím, že ji bude Ukrajina muset splácet. Byla to prostě investice do bezpečnosti západního společenství.
Jedním z ruských požadavků pro jednání o “míru” evidentně je i odstranění legitimně zvoleného prezidenta Ukrajiny Zelenského z funkce. Trump tedy začne Zelenského portrétovat jako diktátora, který by se měl podrobit novým volbám, ač je ukrajinská ústava ve válečném stavu nepovoluje.
Je typické, že Trumpa ani nenapdne, že by mohl vyvinout nějaký tlak na Rusko. Ještě před nástupem do funkce na jedné z tiskových konferencí sice naznačil, že by mohl na Rusko uvalit další sankce, pokud nebude chít o míru vyjednávat, ale pak už se soustředil, jak je jeho zvykem, jen na vydírání slabšího v tomto konfliktu–Ukrajiny. Než aby označil, za diktátora Putina, který jím skutečně je, označí tak Zelenského.
Ponižující slovní útok na Zelenského během jednání v Bílém domě se zdá být součástí širší strategie. Ukrajina musí pochopit, že “nemá žádné karty”, jak zdůraznil Trump během slovní přestřelky.
Ptát se na bezpečnostní záruky, nebo upozorňovat, že Putin zatím porušil všechny dohody o příměří, se rovná úrážce majestátu amerického prezidenta a jeho ekipy, která se na Zelenského sesypala jako sršni. Po předčasném odjezdu Zelenského z Bílého domu to pak vše ještě završil Trumpův loaljalista, senátor Lindsey Graham, který sice nebyl přítomen u jednání, ale byl úplnou “náhodou” též v Bíém domě, a během narychlo svolané tiskové konference požadoval, aby Zelensky rezignoval, protože není pro Bílý dům partnerem o jednání o míru.
Po totmto bezprecedentním extempore, které vyděsilo celý svět, “bully” Trump začal požadovat Zelenského omluvu a vyjádření díků, jakož i souhlas s jednáními o míru bez předběžných podmínek. “Mnichovanský” scénář, v němž Ukrajina ani nebyla přizvána k prvním jednáním v saudskorabském Rijádu mezi USA a Ruskem, v tom všem už trochu zaniká, ale neměl by.
K posledním krokům ve vyděračském tažení Trumpa patří zastavení veškeré vojenské pomoci Ukrajině a ukončení předávání amerických zpravodajských informací ukrajincké armádě. Zelenský, se Trumpovi poníženě omluvil, tak jak Trump žádal, přesto má být donucen k úplné kapitulaci.
Učinil tak v dopise, z něhož pak vyděrač vúřadu amerického prezidenta vítězoslavně citoval ve svém projevu v Kongresu. Americký postoj to ale příliš nezměnilo. Zelenský má prostě přijmout jakýkoliv mír, který vyjedná Trump, což v této chvíli vypadá ze všeho nejvíc jako mír podle ruských not.
Jaký mír
I kdybychom ignorovali Trumpovo ohavné jednání vůči válce poničené zemi a jejímu prezidentovi, jakož i skutečnost, že zatím v podstatě opakuje jen body ruské proppagandy, ani pak není jasné, jaký mír chce Trump vlastně vyjednat, a jaké jsou jeho skutečné motivy.
Pro “mír”, v němž se Ukrajina vzdá části svého území i části svého nerostného bohatství Spojeným státům, mají poskynout bezpečnostní záruky nikoliv USA, ale Evropa. Problémem je, že Moskva, která bez toho, že by se kohokoliv ptala, zapojila do bojů na Ukrajině severokorejské vojáky, kategoricky odmítá přítomnost vojáků z evropských zemí jako nepřijatelné “bezpečnostní riziko.” Trump se k této dosti podstatné překážce na cestě k uzavření míru nijak nevyjadřuje, jen občas krypticky zmíní, že má signály, že Moskva mír chce,a pokračuje ve vydírání Ukrajiny.
Bez přítomnosti vojáků z jiných zemí, kteří by byli rozmístnění podél demarkační linie, je jakýkoliv trvalejší mír ovšem iluze, protože Putin využije zastavení bojů jen k přeskupení a novému úútoku. Pokud je Trump ochotný nakonec přistoupit na mírové řešení i bez západních vojenských jednotek podporujících Ukrajinu ve strážení hranic okleštěné země, nevysvětlil zatím, čím chce Putina přimet k tomu, aby takový “mír” opět neporušil.
Neznáme bohužel ani Trumpovy motivy. Veřejně nabídl jen ten, že chce být mírotvorcem. Kdyby se choval jako Dalladier a Chamberlain v roce 1938 jen proto, že věří, že se historie nebude opakovat, nebyl by to ještě ten nejhorší scénář.
Je bohužel ovšem možné, že Trump chce prostě Ukrajinu obětovat. Je to pro něj jen karta v geopolitické hře, v níž chce svět rozdělit do sfér vlivu mezi Čínou, Ruskem a USA, přičemž chce proti Číně, které se skutečně bojí, mít na své straně Rusko. Co na tom, že ho v současnosti ovládá vražedný režim vedený válečnými zločinci.
Jinou možností, na níž opakovaně upozorňují Trumpvi největší odpůrci, je že Putin prostě na Trumpa “něco má”. A vše, co Trump dělá, je tak pečlivě orchestrovaná hra mezi ním a Putinem, která má umožnit Rusku vyhrát nejen válku na Ukrajině, ale i konflikt s Evropou.
Konec spojenectví
Ať už je motivace Trumpa jakákoliv, jeho prvních pět týdnů druhého prezidentského mandátu ukazuje, že skončila éra silných transatlantických vztahů. Cílem Trumpovy hry na Ukrajině může být oslabení NATO, ba americké vystoupení z této organizace.
Evropa tak musí co nejrychleji začít spoléhat sama na sebe. Pokud to nepůjde s pomocí EU, kterou vnitřně oslabují Putinovi trójští koně, Maďarsko a Slovensko, bude třeba spoléhat na koalici ochotných, do níž by patřila i Velká Británie a některé další země, které nejsou členy EU.
EU je bohaté společenství, které je ekonomicky mnohem silnější než Rusko, a má také mnohem více obyvatel. I když ji USA přestanou poskytovat vojenskou podporu, měla by být schopná nejen sama podpořit Ukrajinu, ale sama i případně bránit ruské agresi. I když to nemusí být zpočátku jednoduché.
Větší sjednocení a posílení Evropy by také mohlo změnit geopolitickou šachovnici, na níž hraje Trump. Ten evidentně s Evropou jako faktorem v této hře příliš nepočítá. EU považuje, jak nedávno řekl, za organizaci, která byla vytvořena, aby poškodila USA.
EU (nebo nějaká evropská koalice ochotných), má v rukou silné karty, pokud s nimi konečně začne hrát. Má na to, aby se USA postavila i v případné ochodní válce.
Je možné, že vývoj v USA bude směřovat k autoritářské vládě a jejich zahraniční politika směrem k jakési geopolitické šachové hře, v níž jdou stranou hodnoty a dosavadní spojenectví na úkor mocenských zájmů. Pokud by USA v takové hře směřovaly k větší spolupráci s Ruskem coby hrázi proti Číně, EU může zcela legitimně Trumpově Bílému domu hrozit i tím, že bude raději spolupracovat s Čínou.
Deník Referendum, 7.3.2025