Exprezident Václav Havel se v rozhlasovém rozhovoru vyjádřil, že považuje situaci kolem nejasného financování bytu premiéra Grosse za absurditu a nevidí tuto konkrétní kauzu jako důvod ke Grossově demisi. Havlova slova samozřejmě okamžitě vyvolala dohady, že Havel má dvojí metr. V dobách Klausovy pravicové koalice a později opoziční smlouvy byl nekompromisním kritikem „mafiánského kapitalismu“, ale to, co se dnes jeví jako „mafiánský socialismus“, mu zdánlivě nevadí.
Jenomže Havel v rozhovoru neřekl, že mu nevadí Grossovy aféry. Konstatoval jen, že se mu jeví jako prkotina právě jen aféra okolo premiérova bytu. Poukázal na to, že tato aféra vlastně vznikla především proto, že si Gross dopředu neobstaral stejné alibi jako někteří jiní politici, kteří otázky médií po původu svého majetku odrazili tím, že řekli, že jim půjčili přátelé, kteří si nepřejí být jmenováni. Média se s tím spokojila. Gross, hýčkané dítě české politiky 90. let, si byl zřejmě natolik jist svou politickou nezranitelností, že se ke své škodě nakonec trapně zapletl do nevěrohodných vysvětlení.
Premiér jako výtvor médií
Zde Havel skutečně narazil na slabé místo jinak zcela oprávněného mediálního zájmu o Grosse. Vždyť až do odhalení týkajících se podnikatelských aktivit premiérovy manželky se celá aféra točila v bludném kruhu. Premiér poskytl vysvětlení, která se médiím sice jevila jako nevěrohodná, ale nedalo se dokázat, že lže. Aféra tak řadu dní bobtnala jen spekulacemi. Premiér byl opakovaně vyzýván, aby financování bytu vysvětlil, on odpovídal, že už tak učinil a nemá co dodat.
Pokud by se neobjevily nějaké důkazy o tom, že Gross získal peníze na byt jinak, než tvrdí (a že tedy lhal), těžko si lze představit, že by kauza měla být důvodem k demisi. Argumenty, že z nás premiér svými nevěrohodnými vysvětleními dělá hlupáky, jsou sice pádné, ale hlupáky z nás vysvětleními svých majetkových poměrů dělají koneckonců i jiní politici. Havel se také pozastavil nad „zvláštní kampaňovitostí“ aféry okolo Grossova bytu, což může být pochopitelně vykládáno jako kritika médií. Ve skutečnosti je to ovšem spíše kritika jednoho aspektu práce médií v této konkrétní kauze.
Ten spočívá v tom, že Stanislav Gross byl dlouhá léta do značné míry výtvorem médií. Byl dlouho nejpopulárnějším politikem, ačkoliv nikdy neukázal, že má ideje, o kterých by měla veřejnost vážně přemýšlet. Během celé té doby—nebo přinejmenším několik posledních let–existovala vážná podezření, že Gross má podivné kontakty, že se plete do různých privatizačních projektů (ačkoliv mu to například v pozici ministra vnitra nepříslušelo), dosazuje na různá místa svoje lidi, je obklopen pochybnými existencemi z dob pozdní normalizace. Nic z toho mu neuškodilo. Média to konstatovala, ale zásadního útoku jsme se nedočkali; Gross zůstával nejpopulárnějším politikem.
V okamžiku, kdy se Gross stal premiérem, spustila se nejprve kauza Pavel Přibyl, po ní následovala kauza Mlýn, a to vše nyní vrcholí skandálem okolo nejasného financování bytu. Podle Havla spočívá ona zvláštní kampaňovitost v tom, že to vypadá, jakoby teprve nyní Grosse bylo třeba kopnout do kotníku, protože je to tak v Čechách koneckonců vždycky.
Zde možná Havel médiím poněkud křivdí. Novináři v kauze Gross pouze dělali svou práci a dělali ji dobře. Objevili nové skutečnosti, zveřejnili je, hledali další, pak už případ žil svým vlastním životem. Je sice možné, že někteří komentátoři cítili potřebu si do Grossova kotníku kopnout poněkud silněji, než museli, právě proto, že média dlouhá léta pomáhala udržovat Grossovu vysokou popularitu (něco podobného jsme zažili s Václavem Klausem, když se v něm zklamali jeho dřívější mediální fandové), ale to nic nemění na tom, že předseda vlády evidentně pochybil.
Díky za každý úspěch
Ani Havel se ovšem nesnaží Grosse omlouvat. Říká jen, že byt je jen povrchovým jevem, a nepřímo varuje, že pod povrchem jsou záležitosti potenciálně mnohem nebezpečnější: Grossovy podivné osobní kontakty a náznaky napojení na některé ekonomické subjekty, nebo možné spojení podnikatelských aktivit jeho ženy s podsvětím (nevěstince jsou v této zemi nepochybně součástí podsvětí).
Možná ale Václav Havel plně nedoceňuje, že když už mluvíme o mafiánském prostředí české politiky, je třeba vycházet z jistých reálií. Ani největší americké či italské gangstery se nikdy nepodařilo pohnat před spravedlnost pro jejich nejtěžší zločiny, ale například „jen“ proto, že neplatili daně. Pokud by se médiím podařilo některé naše politiky, podezřelé z vážného porušení zákona, „dostat“ třeba i na něčem tak triviálním, jako je pochybná půjčka na byt, díky za to.
Potíž je v tom, že tato kauza sama o sobě stačit zřejmě nebude, a pokud se novináři nevypnou ke skutečným investigativním výkonům, vše skončí v podobě tisíckrát přemleté politické slámy, kterou si Gross jen zpupně vyleští umazané boty na cestě k vyšším metám.
Lidové noviny – 23. 2. 2005