Zástupce šéfredaktora Lidových novin Petr Zavadil, jehož pravidelný sloupek zvaný Eurozóna, se v nejnovější podobě Lidovek objevuje nikoliv na poněkud zastrčeném dně druhém strany deníku, ale na názorových stránkách, se opřel do německého europoslance Jo Leinena kvůli tomu, že označil za „umělou blokádu“ sérii podání senátorů za Občanskou demokratickou stranu k Ústavnímu soudu, jímž tito názoroví souputníci prezidenta Klause (Leinen je označuje za „protievropany“) žádají přezkoumání Lisabonské smlouvy.
Zavadila prý pojem „umělá blokáda“ zaujal. Ptá se: Která blokáda Lisabonské smlouvy je přirozená a která umělá? Proč je zrovna tato umělá?
Ač Zavadil odpověď na svojí otázku nejspíš dobře zná, ale možná ji jenom nechce vyjevit v deníku, v jehož komentátorském oddělení mají silnou pozici novinářští „protievropané“, pomožme mu.
O „umělé blokádě“ mluví Leinen–zcela oprávněně–z těchto důvodů:
1. Soulad podstatných částí Lisabonské smlouvy s českou ústavou už Ústavní soud prozkoumal na popud senátorů za ODS vloni, přičemž poměrem 15:0 (!) nenašel žádný problém.
2. Lisabonskou smlouvu doporučily ústavními většinami (!) k ratifikaci prezidentovi republiky obě komory parlamentu letos na jaře.
3. Malá skupinka senátorů z ODS oznámila po hlasování Senátu o Lisabonské smlouvě, že i přes kroky vyjmenované v předešlých bodech požádá Ústavní soud o přezkoumání Lisabonské smlouvy s ústavou. Rozdíl oproti loňskému podání bude prý spočívat v tom, že se bude tentokrát posuzovat soulad celé Lisabonské smlouvy s ústavou.
4. Ačkoliv by se dalo předpokládat, že senátoři měli hlavní argumenty poukazující na možný nesoulad Lisabonské smlouvy s ústavou zesumírovány už v okamžiku, kdy o ní Senát rozhodoval, ani o několik měsíců později nebylo podání k Ústavnímu soudu v této věci zatím učiněno!
5. Prezident republiky, který v případech, kdy mu ústava nestanovuje specifické termíny, má podle tvůrců ústavy i ústavních expertů konat (v tomto případě dokončit svým podpisem proces ratifikace) bez prodlení, čeká prý se svým rozhodnutím už více než čtvrt roku i na výše zmíněné zatím nepodané podání senátorů z ODS.
6. Místo zmíněného podání nakonec senátoři za ODS požádali na konci srpna Ústavní soud, aby rozhodnul, zda je v pořádku zákon o tzv. vázaném mandátu, kterým si parlament vyhradil právo v budoucnosti schvalovat případný přesun pravomocí do Bruselu na základě Lisabonské smlouvy. Přitom samotný tento zákon byl jakousi úlitbou zákonodárcům z řad ODS, aby hlasovali pro Lisabonskou smlouvu. Výše zmíněná skupinka senátorů za ODS nyní tento zákon napadá kvůli tomu, že prý se toto případné schvalování přesunu pravomocí do Bruselu nemá dít s pomocí prosté většiny zákonodárců, ale většiny ústavní. Podání ohledně samotné Lisabonské smlouvy prý bude následovat–podle poslední verze asi na konci září či začátku října.
7. Lisabonskou smlouvu zatím schválily parlamenty 26 členských zemí EU. V Polsku řekl polský prezident, že smlouvu ratifikuje, když jí napodruhé schválí Irové v referendu. V Německu doporučil Ústavní soud prezidentovi smlouvu ratifikovat, až parlament schválí německou verzi zákona o vázaném mandátu. To se zřejmě stane na konci září. Česká republika tak zůstává jedinou zemí, kde nejsou kritéria pro dokončení ratifikace jasná.
Není také jasné, čím se postavení České republiky v EU liší od ostatních členských zemí natolik, že se smlouvou, kterou bez větších problémů schválily všechny ostatní členské země, v nichž s rozhodovalo o smlouvě v parlamentech, mají někteří čeští politici takové problémy. Většinu české veřejnosti, parlament (který projevil svoji vůli ústavní většinou) i naprostou většinu ostatních členských zemí EU drží jako své politické rukojmí malá skupina český „protievropanů“. Je to přirozené?
Pokud tedy Petrovi Zavadilovi připadá ve světle výše uvedených argumentů postup prezidenta a skupinky senátorů za ODS „přirozený“, spíše než „umělý“, je to dost na pováženou. Nejde totiž—ani jen ve zběžném pohledu—o nic jiného, než o umělé zdržování celého procesu, který je navíc doprovázen pohrdáním vůči projevené vůli parlamentu i ostatním zemím EU. Prezident přitom odmítá—na rozdíl od prezidentů Polska a Německa—jasně formulovat kritéria, která musí být splněna, aby smlouvu ratifikoval.
Situace, v níž ústavně neodpovědný prezident země odmítá podepsat zásadní mezinárodní smlouvu, kterou mu k ratifikaci doporučily ústavní většinou obě komory parlamentu, přičemž prý, mimo jiné, čeká na rozhodnutí Ústavního soudu (na němž jinak nenechá nitku suchou) ve věci podání, které ani několik měsíců po parlamentním hlasování nebylo zformulováno, je všechno možné, jenom ne „přirozená“.
Stejně tak není „přirozená“ ani skutečnost, že prezident, který neustále mluví o suverenitě, váže přinejmenším část svého případného rozhodnutí na výsledek hlasování v jiné zemi—Irsku. K dokončení ratifikačního procesu je Česká republika vázána mezinárodními smlouvami bez ohledu na to, zda Irové Lisabonskou smlouvu napodruhé schválí.
Jde přitom o téhož prezidenta, který je zmíněn v preambuli Lisabonské smlouvy jmenovitě jako jeden ze státníků, kteří se rozhodli tuto smlouvu dojednat, a který jejím vyjednáním pověřil v souladu s českou ústavou premiéra a ministra zahraničí. Ač jim prezident toto právo až do ukončení jednání neodejmul, přesto se nyní tváří, jako by s Lisabonskou smlouvou neměl nic společného. I to je přirozené?
Jo Leinenovi bychom měli děkovat, že pojmenovává věci pravými jmény. Tahle schopnost se v české kotlině ve 20. století dost vytratila. A jak ukazuje i Zavadilův článek, nebyla ještě obnovena ani 20 let po pádu komunismu. Ačkoliv i v Německu se někteří zákonodárci obrátili na Ústavní soud, bylo to v rámci jasných pravidel hry, jasných kritérií. Prezident země jasně řekl, za jakých podmínek smlouvu ratifikuje.
Obstrukční postup skupinky zákonodárců a prezidenta, který vidíme u nás, by v Německu vyvolal politický a mediální skandál. U nás se píší hlubokomyslné články o tom, co je „umělé“ a co je „přirozené“.